Ad „Záhada dědění majetku po mateřské linii“

Ad Vesmír 92, 77, 2013/2

Komentář profesora Kanderta (Vesmír 92, 189, 2013/4) obsahuje vzájemně si odporující tvrzení, že „pro sociální antropology a etnology není dědění majetku v mateřské linii záhadné“, přestože „nevíme, kde, kdy, jak a proč vznikly dva základní způsoby odvozování původu v lidských společenstvích“.

Takový postoj lze odůvodnit snad jenom tím, že sociální a kulturní antropologie jsou spíše deskriptivní vědy, které se neptají „kde, kdy, jak a proč“. Záhada vzniká tak, že si položíme otázku (např. „Proč muži v některých společnostech odkazují majetek synům svých sester?“) a nejsme schopni na ni uspokojivě odpovědět. Instituce dědění majetku po mateřské linii (k jejímuž vzniku jistě došlo v minulosti vícekrát) si vysvětlení žádá, protože často vede ke konfliktu zájmů mezi příbuzenskou skupinou muže a příbuzenskou skupinou jeho manželky (a jejich dětí). Jak radikálními způsoby se tento konflikt může manifestovat, uvádí profesor Kandert ve svém příspěvku. Nadto se tento způsob dědění zdá být v rozporu s predikcemi evolučních psychologů ohledně toho, jakým způsobem by měli lidé investovat do svých příbuzných. Snahy o vysvětlení logiky této společenské instituce nelze smést ze stolu konstatováním, že „o důvodech vzniku obou způsobů odvozování původu se můžeme jen dohadovat a jakákoliv logicky postavená teorie je stejně platná jako jiné logicky postavené teorie“.

Teorie lze (a je třeba) konfrontovat s realitou. Například zmíněný „model prahu otcovství“ není dobrá teorie, protože neobstojí v konfrontaci s etnografickými a genetickými daty (viz Vesmír 92, 77, 2013/2). Všechna logicky znějící vysvětlení opravdu NEJSOU stejně pravděpodobná. Že „v některých společnostech bylo a je přežití skupiny lidí důležitější než přežití jednotlivce“ je podle mého názoru prázdné tvrzení. Skupina není jednotkou selekce. Skupina je tvořená jedinci, kteří mají na jejím zachování eminentní zájem, to ale ještě neznamená, že by se pro skupinu nějak dramaticky obětovávali. Znamená to, že jedinci jednají v zájmu svého přežití, přežití svých příbuzných, partnerů, dětí, zkrátka těch, na kterých závisejí. Je třeba se ptát, proč lidé v různých společnostech docilují onoho „přežití skupiny“ různými způsoby, v čem spočívá výhodnost určité strategie (například matrilinearity) v určitém socio-ekologickém nastavení (např. polygynie v tropech) ve srovnání s jinými strategiemi. Nejde o konflikt euroamerického „individualismu“ a „kolektivismu“ v jiných částech světa.

Teorie Laury Fortunato vysvětluje, proč je matrilineární dědění v řadě společností výhodné, byť se zdá z pohledu naší, euroamerické, společnosti bizarní. Elegance této teorie spočívá ve změně perspektivy. Zatímco dosavadní hypotézy nazírají tento problém z perspektivy příbuzenské skupiny a ptají se, jak mužovo matrilineární příbuzenstvo „chce“, aby muž se svým majetkem nakládal, nová teorie nazírá tento problém z perspektivy samotného muže a ptá se, co „chce“ on sám a jak „chce“ aby jednali ostatní muži, náležící k jeho příbuzenské skupině i k příbuzenské skupině jeho manželky. Antropolog John Hartung v osmdesátých letech napsal o mechanismech udržování matrilineární společenské organizace: „Pokud tlak na podřízení se společenským pravidlům hraje roli – a intuitivně jistě roli hraje – pak to musí být dáno tím, že každý muž je pravděpodobně synem něčí sestry, bratrem, otcem, a také manželem, který má zájem na tom, aby se jeho strýc, bratr, syn a také švagr řídili pravidly matrilineární příbuzenské organizace.“ Matrilinearita je výhodná pro širokou skupinu jedinců.

Je pravda, že rodinné uspořádání se v některých společnostech poměrně dynamicky mění od polygynie k polyandrii a to na základě různých ekonomických či demografických faktorů (např. způsob obživy či operační poměr pohlaví). Výhodnost dědění majetku po mateřské linii však není omezena pouze na jeden typ sociálního uspořádání. Není pravda, že pravidla dědění jsou, na rozdíl od rodinného uspořádání, neměnná, jak naznačuje komentář profesora Kanderta. Mění se a jejich změny se zpravidla pojí právě se změnami rodinného uspořádání. Například přechod od zemědělství k pastevectví vedl v minulosti k zániku matrilineárního sociálního uspořádání v některých Bantuských společnostech; u Austronéských ostrovanů došlo k zániku matrilinearity zřejmě v důsledku přechodu od uxorilokality k virilokalitě (ženy odcházely žít spolu s manželem k jeho příbuzenské skupině). Nejenže dokážeme rekonstruovat, že k takovým změnám došlo v dávné minulosti, známe je i z historického záznamu. Např. u Nayarů z Keraly v jihozápadní Indii došlo k přechodu od matrilineárního dědění majetku k patrilineárnímu v průběhu první poloviny dvacátého století. Je také pravda, že rodinné upořádání se liší uvnitř společností. V polygynních společnostech je většina sňatků monogamních, přičemž ale pro všechny platí stejná pravidla dědění. Skutečnost, že ne všichni jedinci jsou schopni dosáhnout na to, co pravidla dané společnosti umožňují (např. pořídit si harém), však ještě nemusí nic znamenat. Argumentovat tímto způsobem je podobné, jako tvrdit, že patrilineární primogenitura je nesmyslná, protože ne v každé rodině se narodí syn.