Rušivé světlo

V městech, jako byla Córdoba, Káhira či Bagdád, se již kolem roku 1000 používaly k veřejnému osvětlení ulic olejové lampy. Přestože v následujících stoletích velkých měst přibývalo, veřejné osvětlení – pokud vůbec bylo – nemělo k dispozici mnoho prostředků.

Kromě olejových lamp se používaly louče v železných koších, oheň v železných pánvích nebo svíčky z včelího vosku. Přitom např. v Anglii již kolem roku 1700 platilo nařízení, že jakmile se setmí, musí mít každý dům s průčelím do ulice vyvěšenou lucernu.

V Číně je již kolem roku 1700 dokumentováno využití zemního plynu ke svícení a vytápění (i když zemní plyn těžili již za dynastie Chan). V Anglii založilo 28. listopadu 1660 dvanáct učených mužů College for Promoting of Physico-Mathematical Experimental Learning, z něhož o dva roky později vznikla slavná Royal Society. Ta v roce 1665 začala vydávat Philosophical Transaction, první recenzovaný časopis. Zde vyšla v roce 1733 zpráva Jamese Lowthera „An Account of the Damp Air in a Coal Pit“¹⁾ o objevu „uhelného plynu“, v níž se též zmiňuje o jeho hořlavosti. Nikoho asi nepřekvapí, že učené muže tehdy využití tohoto plynu nezaujalo. V té době scházelo do narození Antoina Laurenta Lavoisiera ještě deset let a podstata hoření ještě nebyla známa, i když se vědělo, že jedna ze složek vzduchu je podporuje. Teprve v letech 1792–1802 využil William Murdoch uhelný plyn k osvětlení vlastního domu a posléze i jako osvětlení venkovní. V roce 1808 publikoval ve Philosophical Transaction článek „An Account of the Aplication of the Gas from Coal to Economical Purposes“.²⁾ První ulicí s plynovým osvětlením se stala Pall Mall v Londýně (28. 1. 1808), o necelých šest let později (31. 12. 1813) byl plynem osvětlen i Westminsterský most. Plynové osvětlení se velmi rychle rozšiřovalo, a to nejen kvůli rostoucím nárokům městských obyvatel. Plynové lampy poskytovaly více světla než lampy olejové a jejich provoz byl mnohem levnější. Paříž se rozhodla pro plynové osvětlení roku 1820, Praha svítila plynem od roku 1847 (Vesmír 85, 182, 2006/3).

Koncem 19. století se začíná prosazovat nová technologie – elektrické osvětlení, nejdříve v podobě obloukových lamp. První elektricky osvětlenou ulicí se pyšnilo město Newcastle na řece Tyne ve Velké Británii (3. 2. 1879), vzápětí (29. 4. 1879) následoval Cleveland v americkém Ohiu. O pouhé tři roky později (2. 9. 1882) bylo uvedeno do provozu první veřejné osvětlení v Kimberley v Jižní Africe a v San José v Kostarice (9. 8. 1884). V Praze byla osvícena obloukovými lampami Hybernská ulice. Uhlíkové lampy byly náročné na údržbu, neboť uhlíky bylo nutno stále obměňovat. Proto je začaly nahrazovat žárovky, které se postupně zlevňovaly a rostla jejich spolehlivost. Záhy přibyly také účinnější výbojky. Údržba žárovek i výbojek byla mnohem jednodušší.

Dnes již elektřina v osvětlení prakticky zvítězila. Ojediněle bývá plynové osvětlení uchováváno, popř. znovu zaváděno v historických částech měst. Veřejné osvětlení v ČR ročně spotřebovává přes půl TWh (0,5×10¹² Wh)[opraveno vůči chybné tištěné verzi — pozn. red.], a proto je musíme vnímat i jako záležitost ekonomickou. Posledním technologickým hitem se staly světloemitující diody (LED), které při stejném světelném toku svítidla spotřebují oproti výbojkám až pětkrát méně elektrické energie.

Lidé s dobrým zrakem mohli ještě před sto lety za jasného večera vidět na obloze pouhým okem několik tisíc hvězd (uvádí se 2500 až 10 000). Dnes je v pražské aglomeraci přirozený jas oblohy překryt jasem z nejrůznějších umělých zdrojů světla. Spodní obrázku na protější straně zachycuje pražskou aglomeraci z Mezinárodní kosmické stanice ISS. Nesnažil jsem se hvězdy na pražské obloze počítat, věřím však, že jich oko spatří sotva několik set.

Nemíním se zaplést do diskuse o světelném znečištění, vývoj veřejného osvětlení mi slouží pouze jako příklad toho, jak některé problémy postupně a nenápadně narůstají a jak je nepravděpodobné, že bychom je mohli řešit s předstihem, ba dokonce ještě v době, kdy jsou negativní projevy již naprosto zřetelné, je řada lidí odmítá vnímat jako problém.

Proto bych se rád zmínil o knize, která se zabývá možnými scénáři kolapsu dnešního složitého světa,³⁾ a to z pera odborníka na dynamiku složitých systémů a systémovou analýzu Johna Castiho. Autor se v ní zabývá událostmi X, „které jsou výsledkem spíše lidské než přírodní činnosti“ a jež jsou „zapříčiněny nedostatečnou úrovní znalostí konfrontující se s neustále se zvyšující složitostí (komplexitou) systémů utvářených činností lidí“. Není sporu o tom, že moderní společnost je systémem s velmi složitou infrastrukturou. Přesto však problém možná nespočívá ani tak v přílišné komplikovanosti moderní společnosti, jako spíše v tom, že „řídicí články“ nedosahují úrovně složitosti řízených systémů. Pomohlo by Götheho „více světla“ (=vědy)?