Jsme podivné smyčky?

V první části úvahy nad loňským vydáním českého překladu pozoruhodné Hofstadterovy knihy Gödel, Escher, Bach (dále jen GEB) jsem se zabýval překladem samotným, v druhé Hofstadterovými „kouzly“ a nyní bych se rád pustil do hlavního tématu – hlubších otázek mozku a mysli, které jsou v GEB předestřeny a (rádoby) vyřešeny.

Jak už možná vysvitlo, kniha GEB není ani přísně vědecká, ani zasvěceně filozofická, ba ani čistě spekulativní – je totiž zvláštním a nerozpletitelným zauzlením všech těchto tří stylů uvažování (nepočítaje její neskrývané ambice literární). Zmínil jsem spekulativnost a míním spekulativní myšlení v tom nejlepším smyslu, totiž jako líheň nápadů a inspirací, které nelze jen tak přejít, je třeba si s nimi pohrávat a promýšlet je. Tím si ovšem usnadňuji i svůj úkol: ani já se nebudu vyhýbat spekulacím, včetně svých vlastních.¹⁾

Jak jsem již naznačil, Hofstadterovou snahou bylo poodhalit podstatu lidského vědomí, sebereflexe a inteligence. K tomu arci nesnadnému cíli se náš autor rozhodl zvolit poněkud netradiční cestu: přizval si na pomoc rozmanité metafory, analogie a podobenství – prostě kouzla (což není jeho termín). Jako první a nakonec hlavní se mu přihlásilo kouzlo ukryté v Gödelově důkazu slavné věty o neúplnosti formální aritmetiky. Dostaneme se k tomu ve čtvrté, doufám poslední části eseje, zde si jen připravíme půdu. Začněme ukázkou jedné důležité související metafory.

Mravenčí metafora

Za vydatného přispění svých fiktivních postav, hlavně Mravenečníka, rozvinul Hofstadter pozoruhodnou alegorii mozku jako pomyslného mraveniště o mnoha úrovních aktivity, kde vždy „dění na nižší úrovni je zodpovědné za dění na úrovni vyšší, je však pro tuto vyšší úroveň irelevantní“ [s. 43]. To bych však hodně předbíhal.

Představte si shluk mravenců, kteří spolu navzájem rozmanitě komunikují. Pokud si i něco sdělují, není důležité co; důležité je, že celý shluk se díky tomu (a okolnostem) nějak chová jako jeden celek: přesouvá se z místa na místo, mění svou velikost a tvar, občas o některého mravence přijde, jiného získá. Dále si představte, že takovýchto shluků je velké množství, některé vznikají, jiné zanikají a navíc se mohou vzájemně potkávat – a jeden shluk může i projít druhým, aniž by si toho jejich mravenci vůbec všimli (s. 343). Můžeme proto mluvit i o jakési rozplizlé a dočasné identitě jednotlivých shluků. Lze tedy rozlišovat dvojí úroveň: úroveň mravenců a úroveň shluků. Představa tím ovšem nekončí: obdobně jako shluky mravenců se mohou chovat shluky shluků, shluky shluků shluků atd. – a výsledkem je rozsáhlá hierarchie mravenčích úrovní. Hofstadter (vlastně Mravenečník) nazývá shluky na hodně vysokých úrovních „symboly“. To abychom se nedivili, až se ukáže, že celou dobu neměl na mysli mraveniště, nýbrž lidský mozek, a že symboly jsou hypotetické neuronové struktury v mozku, které mohou něco reprezentovat (například jiné symboly).

Nemá smysl popisovat analogii z činností mozku přesně podle Hofstadtera, víme, že to vymýšlel v době, kdy byly za nejdůležitější elementy mozku považovány neurony s jejich dvěma stavy: pálí–nepálí. Až později se objevil konekcionismus, neurodynamika a nelineární teorie chaotických atraktorů v mozku. Nicméně mravenčí metafora může být – jakožto metafora – plodná i nadále! „Symboly“ v dnešním pojetí by mohly být například různé typy oscilací buněčných shluků a neuronálních populací. Měnily by svou intenzitu a průběh, vzájemně by se excitovaly, synchronizovaly a inhibovaly a všelijak by se potulovaly mozkem.

Možnost modelovat funkci mozkové tkáně je hezká věc, avšak Hofstadterovi jde o něco podstatnějšího, totiž o samu hierarchickou strukturu mnoha úrovní a o myslitelné způsoby, jak se odlišné úrovně vzájemně ovlivňují, podmiňují či podpírají. Tedy zásadní příspěvek k tomu, jak lépe rozumět vágnímu pojmu emergence jinak, než že zakrývá explikační nouzi. Je tu ještě náročnější cíl, vytvořit si názor na tolik diskutovaný problém vztahu mysli a mozku. K tomu účelu si Hofstadter formuloval předběžnou otázku, zda „lze nejvyšší úroveň mozku – mysl – pochopit, aniž bychom rozuměli úrovním nižším, na nichž mysl zároveň závisí i nezávisí“ (s. 329).

Hledání podivné smyčky v mysli

Máme tedy rozsáhlou hierarchii úrovní, v níž jsou vyšší úrovně – úrovně symbolů – více či méně odstíněny od úrovní nižších (s. 702), jakkoliv jsou na nich nějak závislé. Zkouším si třeba představit velblouda. K tomu, jak je moje představa věrná a zda si s velbloudem představuji i písek, po němž kráčí, a beduína, který ho vede, přece není nutné vědět, které konkrétní neurony jsou v této a nejblíže další milisekundě aktivní a co se odehrává na jejich synapsích. Ani to vědět nelze. Přesto si myslíme (Hofstadter si myslí), že bez neuronů a právě neuronů by to prostě nešlo. (Nechme stranou otázku, do jaké míry jsou zmíněné vyšší úrovně objektivně reálné a do jaké míry jsou naší teoretickou konstrukcí. Čtu-li pozorně GEB, zdá se mi, že ani její autor nemá v této věci zcela jasno.)

Hofstadter se pouští i na tenčí led estetických zážitků: „Je-li zde vůbec nějaká iracionalita,²⁾ nachází se jen na vyšších úrovních a je průvodním jevem (a důsledkem) racionálního dění na úrovních nižších“ (s. 592–593).

Právě si představuji velblouda – ale jak vím, že si představuji velblouda? Jak vím, že si vůbec něco představuji? Jak vím, že si ho představuji já? Hofstadter si tyto otázky uvědomuje s tím, že k vysvětlení naší mysli by asi nestačil jen odkaz na složitou hierarchii úrovní a na nedostupnost nižších úrovní z úrovní vyšších (přičemž „vysvětlením“ zřejmě rozumí nějakou matematickou, fyzikální, popřípadě statistickou teorii, schopnou predikovat výsledky). Musí tu být něco dalšího. Hofstadter se však přitom chce za každou cenu vystříhat čehokoliv, co by na nejnižších úrovních nemělo čistě fyzickou (či fyzikální – angličtina to nerozlišuje) povahu.

Řešení nalézá v podivné smyčce – kouzlu, s nímž jsme se setkali v předchozí části eseje. Píše: „Osobně věřím, že vysvětlení ,emergentních‘ jevů v našich myslích – jako jsou představy, naděje, obrazy, analogie a nakonec i vědomí a svobodná vůle – spočívá v existenci jistého druhu podivných smyček, tedy v interakci mezi různými úrovněmi“ (s. 726). V čem vidí zde onu „podivnost“? V kouzlu autoreference.

Autoreference, samovztažnost, vědomí a Já

Nejsložitějším symbolem v mozku³⁾ je podle Hofstadtera symbol pro sebe sama (self-symbol) (s. 405). Říkejme mu klidně symbol pro Já. Ten komunikuje stejně jako jiné symboly s dalšími symboly, avšak navíc obsahuje i jejich reprezentanty jako své vlastní, navzájem se aktivující podsymboly. (Odteď to budu trochu domýšlet po svém a současně bagatelizovat; zvídavý čtenář nechť si přečte kap. 12 v GEB, a i on si to bude muset domýšlet po svém.)

Jestliže symbol pro Já aktivuje symbol pro X, lze si to představit jako akt uvědomění si X. Zrakový vjem může aktivovat symbol pro velblouda takříkajíc „zvenku“, zatímco symbol pro Já aktivuje svůj vlastní reprezentující symbol pro symbol velblouda. Pocit „viděti velblouda“ je tak provázen pocitem „uvědomovati si, že ,viděti velblouda‘“.

Nejsou jen velbloudi a nejsou jen symboly pro velbloudy. Symbolů je bezpočet (pokud má zde slovo „počet“ ještě smysl). Důležité je, že symbol pro Já může monitorovat všechny ostatní symboly, takže „má přehled, které symboly jsou aktivní a v jakém smyslu“ (s. 407). Hofstadterovi se zdá, že se „tento způsob popisování vědomí – jakožto sledování činnosti mozku podsystémem mozku samotného – podobá onomu téměř nepopsatelnému pocitu, který všichni známe a kterému říkáme ,vědomí‘“ (s. 408). Žádná magie, žádná nehmotná duše. Nic víc než autoreference či samovztažnost. Mozek si prostě monitoruje svou vlastní činnost.

Tak daleko jsem ve svém bagatelizování dospět nechtěl. I počítač přece monitoruje svou činnost, dokonce je schopen si opravit chybu. Zde by se ovšem Hofstadter odvolal na složitost. Ve srovnání s počítači, jaké máme dnes, by musela být hierarchická struktura úrovní a její vnitřní spletitost neskonale složitější a musela by ovládat „dostatečně sofistikovaný repertoár kategorií“ [s. 325], aby se v ní objevila podivná autoreferenční smyčka, dokonce napříč úrovněmi. Stát se to dle něj může, a to jak v mozku (už se stalo), tak i v jakémkoliv jiném substrátu (i umělém! – v čemž oponuje Searlovi). Tehdy a jen tehdy může vzniknout „individuální osoba – jedinečné nové ,já‘,“ tvrdí Hofstadter (s. 766).

Není tu dost místa, abych si všímal jistých zapeklitostí filozofické povahy, jež jsou podle mého názoru skryty (ba někdy i odkryty) za Hofstadterovými výroky o Já, vědomí, subjektivitě (ba i svobodné vůli). Snad jen nezávazně a povrchně bych nadhodil jeden problém, který se prolíná nejen GEB, ale i současnou kognitivní vědou a filozofií mysli. Je to příznačná dvojakost určitých pojmů: buď se v nich klade důraz na spíše subjektivní hledisko – jak já sám něco prožívám přímo a vím o tom (tzv. perspektiva první osoby⁴⁾), anebo jsou míněny čistě z objektivistického hlediska, typického pro přírodní vědy – jako by šlo o entity světa, které lze studovat a popisovat takříkajíc „odnikud“ (tzv. perspektiva třetí osoby).

Hofstadter si je v jisté míře vědom tohoto rozdílu (cožpak se nezmiňuje o „pocitu, který všichni známe“? – viz výše), obecně však dává přednost druhému hledisku a prvé by nejraději zapudil jako klamné. Však se v jeho novější knize setkáme s tvrzením, že „konec konců ,já‘ je iluze, klam či trik, jímž si mozek hraje se sebou samým, je halucinací, která je halucinována další halucinací. Čili nemáme vědomí, jen si myslíme, že je máme, a chováme se tak“ [s. 323]. Hofstadter sice tento výrok vkládá do úst čtenáře coby hypotetického oponenta, zlehčujícího jeho postoj, vzápětí však dodává: „Souhlasím, že to dobře vystihuje moje názory“ [tamtéž]. Tyto názory líčí na mnoha místech obou knih, někdy i méně radikálně a poetičtější formou, jako například: „Vědomí je tanec symbolů v lebce“ [s. 276].

Věřte nevěřte, na počátku toho všeho byla aritmetika. Ale o tom raději až příště.