Kniha kouzel

Poté co jsem minule (Vesmír 91, 746, 2012/12) splnil slib a napsal něco k českému překladu slavné Hofstadterovy knihy Gödel, Escher, Bach – Existenciální gordická balada¹⁾ (dál již jen GEB), je vhodná doba, abych se zastavil u jednoho z mých oblíbených témat tohoto díla.

Velmi dobře si vzpomínám, jak nás v kruhu několika přátel (mezi nimi Zdeněk Neubauer a Jiří Fiala) Hofstadterova kniha uchvátila ihned poté, co se k nám někdy během roku 1980 jeden její exemlář podloudně dostal.²⁾ Byla pro nás zjevením, a ani jsme netušili, že se na Západě stala ihned bestsellerem (to by nás nejspíš odradilo), takže jsme se mohli tehdy cítit tak trochu i jako objevitelé.³⁾ Musím přiznat, že jak tak dnes po letech knihou listuji, moje euforie se již malinko vytratila; je to – paradoxně – jedna z nevýhod dnešního relativně snadného přístupu k zahraniční literatuře. A navíc se takové věci jako kolektivní systémy či emergence mezitím staly takřka banalitou.

Co nás vlastně tehdy na GEB tolik okouzlilo? V první vrstvě asi totéž, co okouzlí nové a předchozím čtením neovlivněné čtenáře: odlehčený, vtipný, až humorný styl, překypující jazykovými a grafickými hříčkami a triky; navíc i s (dů)vtipnými fiktivními dialogy. Hofstadterův styl můžeme mít za nezávazné a vědecky lehce povrchní hraní, avšak záhy odhalíme druhou z mnoha vrstev knihy: neocenitelné metafory a inspirace, bez jakých by věda degenerovala. Ukazuje se, že ani věda ani filozofie nemusejí být tak nezáživné, jak si myslí ti, kdo si pletou serióznost s nezáživností.

Zdá se ovšem, že sám Hofstadter (a s ním i čeští překladatelé) na GEB především oceňují třetí vrstvu: že se zde podařilo hlouběji porozumět lidskému vědomí a inteligenci (s. 804).⁴⁾ Pravda, v tomto směru se vynořily zajímavé a inspirativní souvislosti, byl bych však opatrnější ihned mluvit o hlubšímu porozumění. Zde bych se přece jen zastavil u zmíněných hříček a triků.