Ztracen v obchodním domě se vzpomínkami

Lidská paměť je nespolehlivá. Ne, nebudu psát o volebních slibech ani o přísahách věčné lásky, na něž politici i milenci tak snadno a hbitě zapomínají. Politika je nudné divadlo, v němž se programově lže, hodnotu přísahy při luně, jejíž tvář je proměnlivá, odhalila již Julie Kapuletová. Já vás zvu na daleko zajímavější scénu, na níž se ztrácejí lidé, kde se znásilňuje a vraždí a kde vám na závěr šílený vědec vloží do mozku zcela jinou líbeznou vzpomínku. Vím totiž, že nic slabšího už dnes oko čtenářovo nepřiláká.

Nejsledovanější soudní proces v USA v roce 1990 se odehrál v Redwood City v Kalifornii. Jedenapadesátiletý George Franklin byl obžalován z vraždy Susan Kay Nansonové, která se odehrála před dvaceti roky, přesně 22. září 1969. Hlavní svědkyní byla dcera obžalovaného Eileen, které bylo v době vraždy osm let. Po dvaceti letech si totiž vzpomněla, co tehdy její otec udělal s její přítelkyní. Napřed ji sexuálně napadl na zadním sedadle auta. Susan se bránila a křičela: „Nedělej to, přestaň!“ Pak otec řekl: „Teď Suzy!“ což Eileen opakovala s věrnou intonací. Pak byli všichni venku, kde viděla otce s rukama nad hlavou, v nich držel kámen, upamatovala se na výkřik, potom na zkrvavenou Susan a na deformovaný prstýnek na jejím prstu.

Paměť se Eileen nevrátila najednou. Začalo to před léty flashbacky, když si hrála s malým synkem, který se na ni při nějaké příležitosti nedůvěřivě podíval. Náhle se jí v paměti vynořil zděšený pohled dříve důvěřivé a pak krutě zrazené Susan. Pak se detaily postupně vracely a doplňovaly. Její vzpomínce uvěřili jak terapeut a několik členů rodiny, tak státní zástupce a nakonec všichni porotci, kteří vydali jednomyslný verdikt: Vinen vraždou prvního stupně.

Jak už to tak bývá, otázka potlačených vzpomínek nabyla náhle větších rozměrů v soudní praxi. Sice se už neobjevila žádná vražda zasutá do nevědomí, ale vynořily se vzpomínky na dětská traumata, zejména na sexuální zneužití. A s tím také otázka, nakolik věrohodné tyto vzpomínky jsou, a heuristický zájem o mechanismus lidské paměti. Nejaktivnější badatelé, rozdělení na nesmiřitelné tábory, byli pochopitelně mezi psychoterapeuty, kterým pacientky a pacienti svěřovali své zážitky. Psychoanalytici v tom viděli potvrzení Freudových hypotéz, jejich odpůrci naopak uváděli, že nejde o nic víc, než o „nepotvrzené klinické spekulace“, byla vyslovena i domněnka, že se může jednat o ovlivnění pacientek jejich terapeuty.