Zvídavost – jev přírodní, nebo kulturní?

Koncem září uběhlo bez zájmu médií 500 let od objevení Tichého oceánu. Pro osvěžení paměti: Vasco Nuñez de Balboa byl sice náležitě hamižný a všehoschopný, leč i značně nepracovitý. Když zkrachoval v rodném Španělsku a potom i na ostrově Hispaniola (vstupní to bráně k americké pevnině), dostal se úskokem na americkou pevninu do blízkosti Panamské šíje. Tam založenou kolonii brzy ovládl a oficiálního velitele z ní vypudil. Ve snaze ospravedlnit se podřídil všechno své konání honbě za zlatem, jímž by španělský dvůr ukonejšil. Od jednoho z místních náčelníků se dozvídá: „Tam na druhé straně, za těmi vysokými horami, leží obrovský oceán a všechny řeky, které vplývají do tohoto moře, jsou zlatonosné… Králové jedí a pijí ze zlatého náčiní.“¹⁾

Balboa posílá dva nejspolehlivější lidi ke dvoru podat zprávu a požádat o tisíc mužů. Pozdě. Jiný posel hlásí, že nejbližší lodí dorazí úředník, aby ho soudil pro vzpouru. Zbývá jediné – poradit si sám. A rychle.

Se 190 dobrovolníky odplouvá 1. září 1513 podél pobřeží na vhodné místo a odtamtud 6. září vyráží na pochod. V příšerných podmínkách tropického pralesa už po prvním týdnu není většina jeho lidí schopna kroku.

Cestou masakruje, na co přijde. Svoje největší vítězství oslaví tak, že přeživší poražené nechá spoutat a pro obveselení svých mužů rozsápat psy (celkem v této půtce zahynulo asi 600 indiánských mužů).

29. září 1513, po necelých 120 kilometrech pochodu, stojí na břehu rozsáhlé vodní plochy. Nazývá ji Mar del Sur (Jižní moře). Myšlenka na cestu kolem světa přestala být utopií.²⁾

Postava Vaska Balboy, velkého zločince a velkého objevitele, evokuje otázku: Co asi tak může být prvotním popudem k poznávání neznámého, k objevování, potažmo k výzkumu? Úplnou a přesnou odpověď, pokud vůbec existuje, samozřejmě nemůže znát nikdo, ale to neznamená, že nad ní nelze zauvažovat a pokusit se o jakés poznání lidské duše i v tomto směru.³⁾

V pozadí Balboova objevu Pacifiku stály dva stěžejní cíle veškerého lidského snažení: bydlo a status. Dobré bydlo je od věků úhelným kamenem lidské existence (v Maslowově pyramidě potřeb je součástí základny). Přes bohatství se Balboa chtěl probít k co nejvyššímu sociálnímu statusu, vyjádřenému mocí potentáta a slávou objevitele.

V mezidobí mezi Balboovým tehdejškem a současností se výzkumem, pomineme-li zeměpisné výpravy s dobyvačnými cíli, dlouho dalo uživit jen na univerzitách současně s vyučováním (příkladem za všechny zde budiž J. E. Purkyně), druhou možností pak bylo financovat si vědu ze svého (tady mě napadá objevitel vodíku a první stanovitel gravitační konstanty Henry Cavendish, před 250 lety jeden z nejbohatších lidí v Británii). Purkyně i Cavendish tedy své bydlo i status měli, a tak v jejich motivech pravděpodobně převládla zvídavost (touha přicházet věcem na kloub, jakýsi vyšší stupeň zvědavosti coby prosté touhy vidět, registrovat). Zvídavost ale nejspíš není hybatelem prvotním, nýbrž důsledkem evolučně vyvinuté touhy po bezpečí (v Maslowově pyramidě druhá nejdůležitější potřeba hned po bydlu). Vskutku, lépe poznaný svět je bezpečnější, pohodlnější, takříkajíc útulnější… Dokonce lze říci, že poznání je i cestou ke svobodě (a to je od určité úrovně existence opravdu silná potřeba). Touha po poznání je tedy vrozená danost, v podstatě zduchovnělé bažení po bydle, statusu, bezpečí, svobodě.

Nicméně v populaci tu a tam existují i atypičtí jedinci. Kupříkladu s hypertrofovaným étosem, kteří všechny strázně bádání podstupují z čirého idealismu, ano, i za cenu svého bydla, postavení, bezpečí… Jiní jsou zase náturou dobrodruzi, ne však tolik, aby rovnou riskovali krk; takové zřejmě na vědě láká hranice s neznámem, s tajemnem. Nádherně to vystihl Einstein: „Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. Právě tento základní pocit stojí u kolébky veškerého pravého umění a vědy. Komu je tato emoce cizí, kdo se už nedokáže divit a stát v uchváceném úžasu, je jakoby mrtvý, jako vyhaslá svíce.“

Zmiňovaní excentrici (z pohledu Gaussovy křivky) jako by už stáli za hranou evoluce, jejich činnost bývá z hlediska darwinovského soutěžení kontraproduktivní, jejich nutkání zkoumat jako by mělo nikoli přírodní, ale rovnou kulturní kořeny. Jenže marná sláva; jakkoli tito „políbení“ často zasluhují obdiv, větší spoleh je na ty „obyčejné“ zpytce, které do terénů, studoven a laboratoří pudí přirozená živočišná touha po lepším bydle nebo vyšším statusu. Ti ale nepůjdou bádat za hubičku, takže zbývá „maličkost“: dát jim patřičné podmínky. A konečně to vůbec nejdůležitější: nabytým věděním se doopravdy řídit! Pokud bychom se někdy přece jen dostali až takhle daleko, pak bychom tu úporně přežívající balboovskou maximu „objevit, podrobit, vyplenit“ mohli konečně poslat k čertu.