Zvědavý jako stejnonožec

Svinky a stínky patří do podřádu suchozemští stejnonožci, který obsahuje zhruba 10 % druhů korýšů. Jsou to korýši plně adaptovaní na život na souši (včetně larválního vývoje), i když vyžadují vlhké prostředí.

Běžný člověk se s nimi setká kdekoliv ve městě, na zahradě, v parcích, obvykle pod kameny, deskami, špalky atp. Pravidelně je lze spatřit v noci lézt po zdech a stromech. Jejich život není příliš hektický – většinu času setrvávají v úkrytech, kde mají dostatečnou vzdušnou vlhkost. Potravu (obvykle rostlinný opad) hledají za soumraku, kdy je teplota blízká rosnému bodu, a nehrozí jim proto příliš rychlé vyschnutí. Jejich „posedlost“ hledáním kvalitního úkrytu vede u řady druhů k agregačnímu chování – volí úkryt, kde již jsou schovaní jiní stejnonožci, protože „ten je jistě vhodnější“. Jsou vůbec taková zvířata zvědavá? A lze u nich zvědavost studovat? Na obě otázky přináší odpověď Patrick Anselme z belgické Université de Liège.

Studovat zvědavost přitom vůbec není jednoduché. Pokud zvířeti nabídneme nové prostředí a zvíře jej začne prozkoumávat, nemusí to být hned důkazem zvědavosti. Důvodem může být pouhá snaha uniknout ze starého, nevyhovujícího prostředí. Abychom odlišili tuto reakci, musíme znát nároky studovaných druhů na jejich prostředí. Suchozemští stejnonožci jsou přitom vhodnou modelovou skupinou. Víme, že preferují vlhčí místa před suchými, úkryty před otevřeným prostranstvím, přítomnost skupiny jiných příslušníků svého druhu (či alespoň vůni jejich exkrementů) před „stínkoprázdnými“ (a zápachu prostými) prostory.

Anselme proto připravil výběrové testy tak, aby odfiltroval možné rušivé vlivy. Použil k tomu experimentální arény, kde byly poloviny dna pokryté smirkovými papíry odlišné hrubosti a mezi nimi byla bariéra. První experiment ukázal, zda se stínky dokážou s prostředím seznámit. Pokles zájmu o prostředí, vyjádřený jako omezení pohybu v aréně, považujeme za typ učení – habituaci. Již po dvaceti minutách se stínka habituovala na danou polovinu arény. V druhém experimentu Anselme po dvaceti minutách bariéru odstranil a stínku umístil doprostřed mezi oba „šmirglpapíry“. Odtud se mohla vydat buď do známé poloviny, nebo do poloviny s neznámým/novým terénem. Drtivá většina stínek (82 %) preferovala nové prostředí, a to dokonce tehdy, když staré prostředí poskytovalo vhodnější podmínky (vyšší vlhkost papíru a/nebo nabídnutý úkryt). Toto chování však může být teoreticky způsobeno snahou prozkoumat prostředí, kde nejsou cítit vaše stopy (pokud je rozpoznáte) či snahou odejít z poloviny, kde vás někdo po dvaceti minutách chytá pinzetou. Proto Anselme připravil třetí experiment, kde po habituaci nabídl stejnonožcům výběr mezi polovinami arény se stejně hrubým podkladem. Za daných podmínek stejnonožci druhou polovinu neupřednostňovali a prozkoumávali obě části se stejnou (nízkou) intenzitou.

Můžeme tedy shrnout (s mírnou nadsázkou), že zvědavost je stejnonožcům vlastní a že se asi večer již těší, aby mohli z úkrytu vyběhnout a trošku se proskočit po okolí. Otázkou však zůstává, zda je tato zvědavost univerzálním projevem (i nižších) živočichů, či zda právě suchozemští stejnonožci, kteří kdysi vylezli z vody na souš, jsou zvědavci kromobyčejnými.

Behavioural Processes 92, 52, 2013; DOI: 10.1016/j.beproc.2012.10.007