Ke kořenům fylogenetické systematiky

První, kdo detailněji otevřel otázku původu druhů a vztahů mezi nimi, pomineme-li starověké filozofy, byl Charles Darwin. Mezi další vědce, kteří dramaticky změnili tvář a roli systematické biologie, však můžeme zařadit také Williho Henniga, který položil základy současné kladistiky.

Tradiční systematika byla dlouhodobě založena zcela na intuici badatele. Druhy a skupiny organismů byly hodnoceny podle znaků, kterým byla subjektivně přiřazována vyšší či nižší hodnota. Žádné matematické algoritmy, tak jak je známe dnes, neexistovaly, a proto bylo vážení znaků velmi obtížné, neboť evoluční význam daného znaku pro danou skupinu organismů nelze odhadnout. Výsledkem byly skupiny definované souborem znaků, které nemusí mít evoluční význam. Takové skupiny neodrážely příbuzenské vztahy, nebyly tedy přirozené, ale umělé. Tato subjektivita navíc měla za následek neshody a disputace mezi badateli, kteří se domnívali, že právě jimi vybrané znaky jsou ty jediné správné.

Změna začala v polovině 20. století s revolucí v přístupu systematiků k otázkám jejich studia. Zrodily se dva obory, numerická taxonomie (či fenetika) a fylogenetická systematika (kladistika). Jejich cílem bylo učinit systematiku a hodnocení vztahů mezi taxony opakovatelnějšími a méně subjektivními. Numeričtí systematici navrhli, že podobnosti mezi druhy mohou být kódovány a matematicky analyzovány. Prakticky však fenetika nepřináší oproti tradiční systematice výrazně lepší metodu k odhalení příbuzenských vztahů mezi organismy, neboť na základě fenetických výpočetních algoritmů získáme jen hypotézu odrážející celkovou podobnost studovaných organismů.