K pramenům iracionality

Odvážné pokusy o proniknutí do skryté zóny lidské mysli opřené o vědecko-empirická fakta i osobní zkušenosti jsou vzácné. Proto lze uvítat obsáhlou monografii autora, který respektuje vědecká fakta a zároveň čerpaje z vlastní zkušenosti se pokouší podat v mnoha směrech velmi originální a podnětný obraz iracionálních kořenů víry jako charakteristické formy iracionálního. Základním tématem pozoruhodné knihy je problém víry, exponovaný v řadě zajímavých souvislostí, a jejích různých druhů – od víry v politické ideologie a jejich vůdce až po víru v náboženské systémy a doktríny sekt.

Kniha probírá víru ze všech stran, a jak autor správně předpokládá, nepotěší ty, kteří věří „v usměrňující funkci náboženské víry“, ale řekl bych, že nepotěší ani ty, kteří v ni nevěří. Radost však udělá čtenáři zaujatému nevšedním, a přece se v životě nezřídka naléhavě projevujícím problémem víry tím, že tento fenomén důkladně analyzuje. Svým způsobem je Skrytá autorita téměř jakousi encyklopedií podstatných aspektů víry: čteme zde o jejím vzniku a funkci, o víře politické, o „oslnění ideálem“, o spiritualitě, o vztahu víry a vědy, o „kybervíře“, o „smíru s vírou“ a mnoho dalšího.

Dílo bohaté nejen na fakta, ale i na podněty k přemýšlení o tom, co je pro chápání víry podstatné, končí pasáží příznačně nazvanou Svět bez víry. Je to vtipně stylizovaný obraz světa, kde víra chybí a který v mnohém připomíná svět téměř bez emocí. Autor je přesvědčen, že „vymizení víry by vůbec neznamenalo, že by přestala existovat veškerá iracionalita, jen by jí ubylo“. Lze to doplnit tezí, že svět bez víry by byl především světem bez perspektiv, neboť žijeme nejen aktuálně, tj. zde a nyní, nýbrž také v očekávání budoucího, tedy v nadějích a s obavami. Důležité je autorovo pojetí, že: „Víra je trvalý emocionální stav, ve kterém neúplné a nejisté informace přijímáme jako pevně dané a na jejichž základě měníme své názory a chování“. Je to psychologicky užší pojetí, proti němuž by klasické biblické pojetí víry v boha postavilo víru jako druh důvěry v to, v co doufáme, tj. víra vyjadřuje archaické touhy lidí po nesmrtelnosti atd. („Věřit v Boha znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme…“ – Nový zákon, Židům 11,1).

Ve světě přebujelého racionalismu a arogantního „osvícenství“ mají slova víra a iracionálno negativní konotaci, ale zapomíná se na to, že lidská touha po poznání nemůže být uspokojena jakkoli sofistikovanými modely alternativních světů, protože v nich vždy chybí odpověď na poslední „proč“, tj. odpověď na otázku účelu či smyslu dění, ať už je to činnost organismu nebo kosmu. A tak nám vždy zbývá to, co je za hranicemi věd, omezených v poznání svými metodologiemi. V této souvislosti je nadosobní víra spojena s potřebou transcendence a nelze ji srovnávat s vírou jako interpersonální důvěrou, nýbrž s důvěrou výše uvedenou, tj. důvěrou v to, co doufáme, totiž že svět má smysl, že život je víc než to, co o něm věda vypovídá, že člověk je víc než to, co o sobě ví (K. Jaspers). Existuje také vědecké sektářství, např. institucionalizovaný evolucionismus, vyprávění hypotetických příběhů vydávaných za nespornou teorii. Zdá se však, že jsme naprogramováni tak, abychom věřili ve vlastní odůvodňování toho, co činíme, nehledáme pravdu, ale důvody toho, co činíme, a věříme v rozumné uspořádání věcí, ačkoli je náš život plný hloupých rituálů a konvencí a teorie jsou plné mýtů. Víra může být druhem viru, který náš duševní organismus ničí i posiluje.