Anti-popularizace teorie superstrun

Už od druhého stupně základní školy mě fascinovala (snad kvůli mému sklonu do všeho šťourat) fyzika elementárních částic. Od té doby jsem přečetl řadu popularizačních knih (z nichž symbolicky první byly tehdy již ne zcela aktuální První tři minuty Stevena Weinberga), které se tím či oním způsobem věnovaly snahám o pochopení podstaty hmoty. Společné měly všechny to, že se snažily čtenáře seznámit s aktuálními vědeckými teoriemi a vysvětlit jejich přínos lidskému vědění. Kniha Petera Woita Dokonce ani ne špatně s podtitulem Lesk a bída strunové teorie v tomto ohledu poněkud vyčnívá z řady – jejím cílem je totiž čtenáře přesvědčit o tom, že na teorii je něco špatně.

Sám obrat „dokonce ani ne špatně“ je připisován Wolfgangu Paulimu, který tak údajně „oceňoval“ práce, které byly podle jeho mínění ještě horší, než že by byly jen „špatně“. Takové práce, u nichž byla správnost či špatnost neurčitelná, neboť vlastně neměly žádný vědecký, testovatelný obsah, nebyly ani dobře, ani špatně, byly zkrátka prázdné. A zhruba toto mínění má Peter Woit vůči aktuálně nejrozšířenější teorii popisující mikrosvět – teorii superstrun. V první polovině knihy popisuje historii zkoumání elementárních částic od založení kvantové mechaniky přes uspořádání tzv. standardního modelu až po vznik strunové teorie, přičemž věnuje (na rozdíl od mnoha popularizátorů) výrazně větší pozornost úloze, jakou v této historii sehrála matematika (zejména teorie grup) a matematikové (např. věnuje velký prostor Hermannu Weylovi). Dále se již zabývá rozborem strunové teorie a její kritikou. Lze říci, že Woitova kniha je určena spíše pro poučené laiky nežli pro úplné začátečníky, a některé části textu (zejména ty podrobněji rozebírající teorii grup nebo aspekty symetrií) jsou pro neodborníky poněkud nepřístupné. Čtivost knihy nezvyšuje ani jistá těžkopádnost autorova jazyka.

Necítím se rozhodně kompetentní k tomu, abych se pokoušel hodnotit oprávněnost či neoprávněnost Woitovy kritiky. V každém případě však může být pro čtenáře zajímavé podívat se jednou na zásadní vědeckou teorii (v tomto případě teorii superstrun) optikou jejího odpůrce a nikoli propagátora. Zároveň může být dokladem plurality názorů a existence diskusí, které se permanentně vedou na akademické půdě. (Pozn. redakce: Nakladatelství Paseka doplnilo překlad knihy doslovem Martina Schnabla, který se zabývá strunovými teoriemi pole ve Fyzikálním ústavu AV ČR.)

V této souvislosti je příhodné upozornit na jeden moment, kdy v knize Peter Woit popisuje situaci v amerických vědeckých ústavech, kde jsou jednotliví vědci vystaveni velmi konkurenčnímu prostředí. Woit upozorňuje na tendenci mnoha zejména mladých vědců být od počátku co nejkonformnější a bez kritických úvah se připojovat k „hlavnímu proudu“ vědeckého bádání, aby v boji o zdroje snáze přežili. Lidé s neobvyklými názory a teoriemi, kteří se nedrží aktuální „módy“, jsou v konkurenčním prostředí brzy vytěsněni na okraj, nebo zcela vyloučeni ze systému. To může být dobrým varováním i pro nás, kteří žijeme pod sílícím politickým tlakem na zvyšování konkurence mezi jednotlivými vědci a vědeckými týmy. Tento tlak je vrhá z prostředí konstruktivní spolupráce a jistoty místa pod sluncem i pro minoritní teorie či málo rozšířené obory do prostředí boje o přežití jednotlivců, týmů i oborů. Takové prostředí pak snadno podléhá módním trendům, ekonomickým vlivům a politickým rozmarům.

viz úryvek z knihy