Aféra Bogdanovovů
| 10. 1. 2013Z knihy Dokonce ani ne špatně jsme vybrali ukázku, která se týká obecnějšího problému akademického života – otázky recenzního řízení.
Recenze na knihu Petera Woita:
Jednoho rána v říjnu 2002 v době, kdy jsem psal tuto knihu, jsem vstoupil do pracovny a začal den jako obvykle čtením e-mailů. Řada přátel fyziků mi přeposílala zprávy o novince, která by mě mohla zajímat. Šlo o to, že dva bratři z Francie, Igor a Griša Bogdanovovi, provedli něco, co někteří lidé označili za „reverzní Sokalův žert“. Roku 1966 fyzik Alan Sokal napsal pečlivě vypracovaný, ale naprosto nesmyslný článek „Překročení hranic: ke transformativní hermeneutice kvantové gravitace“ (Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity). Článek nepodával žádný racionální argument, namísto toho hýřil nepodloženými nároky, úžasným přemety v logice a velkou sbírkou pošetilých výňatků ze spisů postmoderních teoretiků i některých přírodovědců. Vcelku text postrádal jakýkoli smysl, ale pro toho, kdo žertu porozuměl, byl neodolatelně zábavný. Sokal nabídl článek známému a dosti prestižnímu akademickému časopisu Social Text, jehož vydavatelé jej přijali k publikaci v oddíle „Vědecké studie“. Tou novinkou v mém e-mailu bylo, že bratři Bogdanovovi udělali něco podobného: jejich žert spočíval v tom, že psali naprosto nesmyslné články o kvantové gravitaci, pak je úspěšně poslali do různých časopisů, a dokonce na jejich základě získali na jisté francouzské univerzitě tituly Ph.D.
Když se objevil Sokalův žert, zabýval jsem se docela vážně myšlenkou, že napíšu článek o teorii superstrun jako žert, a uvážím, zda bych jej mohl publikovat ve fyzikálním časopise. Kdybych si vzal za východisko složitější a logicky nesoudržné články z dané oblasti, přepracoval jejich argumentaci, přidal novou vrstvu nesoudržitelnosti a zmatenosti a připojil pár chytrých úskoků, snad by z toho vyšlo něco sice nedávajícího smysl, ale schopného projít přes mnohé editory časopisů a recenzenty. Když jsem o tom nějakou dobu uvažoval, plán jsem zavrhl, protože mi nebylo jasné, co bych tím v případě úspěchu dokázal. Sokalovi oponenti kdysi tvrdili, že jeho práce se jim jevila jako nepříliš dobrá argumentace pro něco, s čím souhlasili, a že je otázka, zda on sám ji považoval za bezobsažnou. Podobně by každý můj žert na účet superstrunové teorie mohl být považován za nepříliš zdařilý krok v jejím rámci, jehož nedostatky unikly příliš zatíženým a nepečlivým recenzentům. Fakt, že jsem sám nevěřil tomu, co jsem napsal, by nic nedokazoval.