Šindelovník severský

Šindelovník severský (Climacodon septentrionalis) je parazitická dřevokazná houba, která je u nás prakticky neznámá, a to i mezi houbaři. Je poměrně vzácná a neroste všude. Pokud houbař nezvedne oči od země, nemusí ji vidět. Plodnice rostou na stromech, nejčastěji javorech nebo bucích, někdy ve značné výšce, a to opakovaně po několik let ve stejném místě. Kromě lesů i v parcích, zahradách, alejích. Jde o značně agresivního parazita, který způsobuje tzv. bílou hnilobu stromů. V některých horských severských oblastech USA a Kanady a také ve Švédsku činí lesníkům značné škody. Plodnice rostou od léta až do pozdního podzimu na mrtvých nebo na živých, ale poškozených stromech, kde vytvářejí masivní trsy světlé barvy, které zaujmou svým tvarem. Na spodní straně nenajdeme ani trubičky, ani lupeny, ale jakési zuby. Odtud pochází slovenský název – „zubček“. Houba patří mezi lošáky. Sice není jedlá, ale Japonci tuto houbu, v japonštině zvanou ezoharitake, upravují k jídlu speciálním postupem. Nakládají plodnice až na dva roky do koncentrovaného roztoku soli, a poté z nich připravují různé pokrmy. Například tenké plátky smaží na oleji, což je prý vynikající delikatesa.

Plodnice houby jsou velmi odolné a vydrží v přírodě po mnoho týdnů. Mladší exempláře mají barvu krémovou až žlutou, starší plodnice až hnědavou a často také nazelenalou v důsledku kolonizace řasami. Dospělé plodnice mohou vážit až několik kilogramů. Šindelovník severský u nás není na seznamu chráněných hub, ale ochranu si zaslouží. V červené knize ohrožených druhů velkých hub ho ovšem můžeme najít v některých zemích Evropy (např. v Norsku, Švédsku, Dánsku, v Rakousku či Německu). Protože lesníci nemají rádi poškozené stromy a z lesa je odstraňují, ubývá prostor, kde by mohly šindelovníky růst. Ideálním místem pro jejich nerušený vývoj jsou hospodářsky málo využívané bukové lesy. Naše obrázky jsou z bývalého vojenského újezdu na Šumavě.