Otec mikroklimatologie

V květnu 1882 náhle opustil tento svět profesor lesnické vyšší školy v Bělé pod Bezdězem dr. Emanuel Purkyně. Byl starším synem prof. J. E. Purkyně a v mládí rozhodně cílil k univerzitní kariéře. Bránil mu v tom ovšem už tehdy „kádrový profil“ či jeho původ, neboť jeho otec, proslulý ve vědách, se netěšil důvěře tajných sil a mocipánů rakouského mocnářství. Po doktorátu z filosofie učil mladý Emanuel na akademickém a pak na novoměstském gymnáziu. Svou odbornou životní dráhu začínal r. 1855 jako kustod botanických sbírek Muzea království českého. Naši přírodovědci si ho jistě připomenou jako botanika: např. jeho určení forem smrku ztepilého podle zabarvení nezralých šišek nebo zařazení do systému Pančičova objevu – smrku omorika (Picea omorica). Ve starších encyklopediích je velmi krátce připomenut jako profesor lesnické školy, botanik a meteorolog. Nutno však zdůraznit, co po řadu generací zůstávalo neznámo, že především byl naším prvním bioklimatologem s poznatky a závěry, které od začátku druhé poloviny 19. století hodně předbíhaly svět. Právě tohle téma jeho života si zaslouží připomenout.

V oblasti užité meteorologie po desítky let unikaly pozornosti jeho fytogeografické poznatky, až byly posléze – prakticky po jednom století – analyzovány a zařazeny mezi ty světově nejvýznamnější. Jde o existenci bioklimatu v přízemní vrstvě ovzduší, o jeho proměnlivost podle charakteru vnější aktivní plochy a pod vlivem konfigurace terénu. Na základě měření meteorologických prvků Emanuel Purkyně rozpoznal existenci a význam „lokálního podnebí“, užíval též pojmy „podnebí stanovištní“ a „expoziční“. Konstatoval, že v krajině existuje řada různých podnebí v přízemní vrstvě atmosféry a má základní význam pro organismy, které tam žijí. V různých částech světa či v oblastech různé ideologie se uznávali různí „otcové“ mikroklimatologie. V Rusku to byl známý klimatolog A. I. Vojejkov (1842–1916) s pracemi a úvahami v devadesátých letech 19. století o ochranných lesních pásech v jižním Rusku. Jeho termín „vnější aktivní plocha“ (z práce zveřejněné v Německu r. 1904) byl zaznamenán jako důležitý pro mikroklimatologii. V srpnu 1893 prováděl ve Finsku měření teplot v různých půdách Theodor Homén (1858–1923) a klasik Rudolf Geiger (1894–1981) ve své monografii z toho poukázal na začátek „mikroklimatologického způsobu myšlení“. Na Západě byl za otce mikroklimatologie považován botanik Gregor Kraus (1841–1915), který r. 1911 publikoval poznatky o podnebí na nejmenším prostoru extrémních vápencových stanovišť ve Švábské Juře. Emanuel Purkyně však svými poznatky o vzniku a existenci četných podnebí přízemní sféry v krajině, a tedy „mikroklimatologickým způsobem myšlení“ předběhl svět o řadu desetiletí.¹⁾

Fytogeografii se E. Purkyně začal věnovat už jako kustod Muzea v letech 1857–1858 na muzejní botanické zahradě. Na nakupených hromadách suché a vlhké hlíny měřil na různých stranách půdní teploty i teploty vzduchu a sledoval během dne jejich posun; poznal denní chod v expozičním podnebí. Když se v létě 1858 léčil v příměstských lázních v Chuchli u Prahy, založil tam síťové měření v lese a bezlesí, v různých rostlinných společenstvech, v údolí, na různě exponovaných svazích a na náhorní plošině. Došel k poznatku, že v krajině existuje řada podnebí vedle sebe podle krajinných prvků. Své poznatky bohužel publikoval jen v poznámkách svých jiných prací a v málo rozšířeném odborném časopisu.²⁾ Jak to bývá, nedošly pozornosti ani v botanice, ani v meteorologii – ekologie ještě nebyla na pořadu dne.

Jiným oborem jeho usilovné činnosti byla praktická klimatologie, neboť jako fytogeograf viděl závislost rostlinstva na podnebných podmínkách, a to včetně užitků pro společnost. Odtud pramenil jeho zájem o klimatografii české země a fenologii pro charakteristiku krajinných podnebí. Roku 1860 přešel na lesnickou vyšší školu v Bělé pod Bezdězem jako profesor základních přírodovědných oborů. Když v květnu 1872 došlo k extrémní povodni ve středních Čechách (Vesmír 70, 195, 1991/4), byl jedním z těch, které Česká lesnická jednota pověřila, aby vyšetřili příčiny katastrofální povodně a vzniku obrovských erozních jevů v krajině (Rakovnické strže). Analyzoval meteorologické podmínky jevu velmi podobně moderním stanoviskům.³⁾ Rozborem povodně v povodí Berounky začala nová etapa jeho vědecké dráhy – vstup do sféry „lesní a vodní otázky“. Zcela nově promyslel možné vlivy lesů na srážky. Snad i podle svých klimatografických zájmů se rozhodl zjistit rozložení srážek v Čechách. Dokázal zainteresovat praktické lesnictvo a zorganizoval srážkoměrnou síť u lesoven, kterou z lesnické školy v Bělé řídil a výsledky zpracovával.⁴⁾

Po čase se připojilo i lesnictvo moravské⁵⁾ a také na Moravě vznikla srážkoměrná síť. Jak bylo tehdy psáno, „Purkyně do světa vrhá tisíce dat o srážkách“. O těchto měřeních informoval i v německém lesnickém vědeckém a odborném tisku. Historie naší meteorologie dobře ví, že tehdy v sedmdesátých letech 19. století měly země Koruny české nejhustší srážkoměrnou síť na světě! V roce 1879 měla lesnická srážkoměrná síť 684 fungujících stanic z celkového počtu 861 meteorologických stanic všeho druhu v zemi. Toto úsilí však začalo brzy narážet na nevrlost sféry politické.

V sedmdesátých letech se „otázka lesní a vodní“ stala společenským problémem. Rozšířily se i obavy o klesající průtoky na řekách. K pochopení situace nutno říci, že se společnost tehdy dělila podobně jednostranně v pohledu k vlivu lesů na atmosférickésrážky jako v současné době ve snaze o výrobu „divočiny“ z kulturních lesních ekosystémů – včetně podílu médií. Purkyně jako vědec nepodléhal davovému nadšení a publikoval – k pohoršení některých klasických akademiků – v letech 1874–1879 v denním i zemědělském tisku své poznatky o možném či nemožném působení lesů na srážkotvorný proces. Standardními vědeckými argumenty v lesnických odborných časopisech dokazoval, že lesy u nás neovlivňují tvorbu srážek v prakticky využitelné míře. Světová věda se k tomuto poznání probírala později, až ke konci 19. století, a po desítky let s tím nebyla hotova, dokud nebylo dobře poznáno obecné atmosférické proudění.

Ovšem tu a tam – lidé jsou pořád stejní – čteme později (ba i dnes) naivní představy o srážkotvorné roli lesů. Nejde snad jen o nadšence, jimž dnešní média říkají ekologové. Takový věcný paskvil se např. objevil v rámci „stalinského plánu přeměny přírody suchých oblastí SSSR“ a sovětští meteorologové jen hryzli rty, neboť poukázat na nesmysly soudruha V. V. Cinzerlinga v kalkulacích silně zvýšeného množství srážek vlivem výsadby ochranných lesních pásů mohlo pro kritika znamenat gulag. Slýcháme i o tom, jak nakládání s lesy – samozřejmě lesníky a jen s lesy hospodářskými – údajně snižuje srážky a vede i ke katastrofickým povodním. Bývají to dodnes součásti i politicky motivovaných rošád širších záměrů s lesy. S vědou je zkrátka stále potíž.

Tehdy v 19. století vlastníci lesů v Rakousku- Uhersku dokonce dostávali od „císaře pána“ státní příspěvek na hospodaření s lesy jako s dárci vláhy. Vědecké úsilí Emanuela Purkyně z lesnické školy nenacházelo valné pochopení u akademických kruhů zabývajících se meteorologií a hlavně u představitelů vlastníků lesů. Ti byli vlastně Purkyňovi chlebodárci, neboť jejich sdružení vlastnilo lesnickou vyšší školu v Bělé. Tedy klasický a setrvale známý střet mezi vědou a zájmy mocných, jejichž „granty“ Purkyně ohrožoval; a tak se postupně dostával „pod tlak“. V roce 1875 na generálním zasedání České lesnické jednoty byly články i myšlenky E. Purkyně ostře kritizovány prezidentem jednoty knížetem Karlem Schwarzenbergem.⁶⁾ Představitelé lesnictví tehdy očekávali s nadějí výsledky měření tzv. srovnávacích lesnických meteorologických stanic a Purkyně tuto metodu – zcela oprávněně – odmítal na rozdíl od oficiálně uznávaných vědců. I když byl Purkyně statečně bráněn ředitelem lesnické školy, ctihodným lesním radou Ferdinandem Fiscalim, byl vyloučen z další práce lesnického vrcholného sdružení.

Odolával ještě sedm tvrdých let. Pak ve chvíli největšího pracovního vypětí nečekaně 23. května 1882 umírá. Ta náhlá tragická příhoda byla velmi rychle a důkladně utlumena. Lesnická síť srážkoměrných stanic a jméno Emanuela Purkyně – iniciátora, zakladatele a prvního zpracovatele dat – se do historie ani naší meteorologie původně vlastně nedostaly – patrně z důvodů mimo vědu ležících byl jako zakladatel staniční sítě uváděn jen prof. F. J. Studnička z pražské univerzity.

Konec zapomnění byl učiněn až při stém výročí jeho nečekané smrti: 20. května 1982 se u jeho památníku i u hrobu v Bělé pod Bezdězem sešli představitelé Československých společností při ČSAV (bioklimatologické jako iniciační, meteorologické a botanické), představitelé města Bělé pod Bezdězem, Zemědělského muzea i dobových organizací; proslovy, hudba, věnce, čestná stráž, jak už to bývá. V Praze se 19. května 1982 konalo sympozium, vyšly biografie s rozbory díla E. Purkyně ve vědeckých časopisech u nás,⁷⁾ v Německu i v SSSR. Skoro zapomenutá osobnost znovu vstoupila do historie užité meteorologie. Měl by však být připomínán i v historii lesnictví jako jedna z největších vědeckých osobností tohoto sektoru u nás v 19. století. A také jako důkaz, že to s českou lesnickou vědou už tehdy nebylo tak zlé.

E. Purkyně je myšlenkově velký i tím, že se začal zabývat podstatou toho, co se vyvinulo k principiálním a nadmíru choulostivým otázkám budoucnosti lesnictví a lesního hospodářství. Jde o víceúčelové poslání lesních přírodních zdrojů, lesy nejsou jen továrnou na výrobu tržních produktů. Kromě produkce dřeva mají sloužit také dalším významným veřejným zájmům environmentální a sociální povahy. Purkyně k nelibosti mocných zjistil, kudy cesta jejich politiky nemá vést. Tato historie jasně ukazuje setrvalou lesní problematiku: na jedné straně veřejná potřeba nových poznatků, na druhé straně skupinové a mocenské zájmy, které vědu nepotřebují, pokud neslouží v rámci zadané „ideové slupky“. Toto střetávání je charakteristické odedávna na poli lesní a dnes také environmentální politiky. Však autor této vzpomínky r. 1982 připomněl E. Purkyně, jak přes generace podává ruku dnešním lesnickým vědcům.⁸⁾ Bylo to uprostřed politicky zvířené lesní imisní kalamity, kdy se také poznatky vědy a záměry lesní politiky silně rozcházely. Komunistický „normalizační“ ředitel Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti Ing. Karel Urban zle vrčel, aby si autor i šéfredaktor dali pozor.

Nejen pro světové prvenství v začátku „mikroklimatologického myšlení“, ale také pro trvalé souvislosti vědy a politiky je osobnost Emanuela Purkyně hodna naší paměti.