Jak rozbalit partnerku?

Ačkoliv na pultech knihkupectví řada populárních titulů ve svém názvu nabízí řešení, jak sbalit partnerku, některá zvířata řeší opačný problém. Příkladem mohou být mnohonožky řádů Glomerida (svinule) a Sphaerotheriid, který dosud nemá české jméno. Některé z nich dorůstají velikosti baseballového míčku, pojďme jim tedy říkat hezky obrozenecky velesvinule.

Mnohonožky obecně jsou dosti pomalé, jak se tedy brání před predátory? Některé se snaží utéct (Chordeumatida, hebule – ty jsou ještě relativně rychlé), jiné se stáčejí do kuličky či spirály, chlupule (Polyxenida) se brání uvolňováním chloupků. Mnohem účinnější obrana je však použití odpuzujících látek, vylučovaných z otvůrků po stranách těla. Plochule (Polydesmida) tak vylučují kyanovodík, „standardní“ červovitě vyhlížející mnohonožky (řády Julida, Spirostreptida, Spirobolida) zase chemickou směs obsahující benzoquinony, jiné vylučují fenoly (Callipodida), některé svinule pak alkaloidy (konkrétně quinazolinony glomerin a homoglomerin, jde o vzácný případ syntézy alkaloidů u živočichů). Velesvinule však nevylučují nic, brání se jen mechanicky svinutím do kuličky čili volvací. Volvace je dokonalá, to znamená, že ani nohy, ani tykadla netrčí z kuličky ven, anální štít (hřbetní štítek posledního článku) velesvinulí je zvětšený a kryje konec těla jako jakási „kapuce“. Tímto způsobem se mnohonožky sice uchrání od pokousání, nicméně se zároveň izolují od informací z okolního světa – zrak ani čich jim nejsou k užitku. Sluch také nevyužijí, protože jsou hluché. Jejich samci tak stojí před problémem naznačeným v názvu příspěvku – jak můžete přesvědčit takovou sbalenou partnerku, že ji nechcete kousnout, ale jenom oplodnit?

Zbývají vám dotyky. Nemáte-li dlouhé ruce, může vám pomoci stridulace. Ne náhodou se v rámci mnohonožek se stridulací setkáváme jen u tří skupin schopných volvace: stridulují tři druhy svinulí rodu Loboglomeris z Pyrenejí, velesvinule čeledi Sphaerotheriidae z jižní Afriky a velesvinule čeledi Arthrosphearidae z Madagaskaru a Indie. Stridulační orgány jsou přitom (většinou jen) u samců na jejich kopulačních nožkách. To jsou poslední nohy přeměněné do jakýchsi kleštiček, kterými se samec přidržuje samice při kopulaci. Zvuk vyluzují třením výrůstků na jednotlivých článcích klíštěk či třením klíštěk o hrbolky na análním štítu, který tak funguje jako ozvučná deska.

Loňská studie srovnává stridulaci a páření u devíti druhů velesvinulí rodu Sphaerotherium. Když samec potká rozbalenou samici, začne se k ní natáčet zádí těla. Samice se většinou okamžitě svine. Samec se však nenechá odradit a začne svůj „zpěv“. Přitom se jí dotýká análním štítem – aby vibrace přenášel přímo na partnerku. Tyto specifické vibrace samice rozpozná a začne se rozbalovat. Toho využije samec, který ji popadne klíšťkami za přední nohy, sám se převalí na záda a upraví si samici nad sebou do „správné polohy“. Když dopraví sperma do její vulvy, čekají pár minut, než samec pustí samici a odejde pryč; některé druhy si ještě (spokojeně?) při odchodu krátce stridulují. A jak to vypadá, když samice nemá náladu? Samec ji vydrží „přemlouvat“ kolem dvaceti minut, najdou se však i vytrvalci, kteří do neoblomné samice „hučí“ přes hodinu – neúspěšně.

Stridulační orgány jsou popsány u celkem 158 druhů mnohonožek, věřím, že ty větší druhy by byly atraktivními obyvateli nejednoho terária, jejich chov se však dosud nedaří. Naučit se je chovat by byl dosti záslužný počin, protože mikroendemické madagaskarské druhy mizí z povrchu planety s ubýváním lesů v jejich domovině. (Naturwissenschaften 98, 967–975, 2011; Int. J. of Myriapodology 4, 1–10, 2011; Zootaxa 2097, 1–134, 2009)