Gender neboli genus

Ve společenských vědách ustavil se u nás v devadesátých letech (s jistým zpožděním) zvláštní obor, anglicky nazývaný Gender studies. Před zainteresovanými badateli (či spíše badatelkami) vyvstala naléhavá terminologická otázka, jak se v češtině vypořádat s pojmem gender.

Nejpohodlnější by zajisté bylo převzít prostě anglický výraz jako značkové (a tudíž ovšem neprůhledné) pojmenování. Jenomže svou hláskovou stavbou [džendr] nabývá to slovo v češtině poněkud hovorového přídechu: může se dobře uplatnit jako neformální výraz v profesní hantýrce, ale jako reprezentativní vědecký termín se příliš nehodí.

Český výraz rod je zde těžko použitelný, a to pro svou víceznačnost; rušivě působí zejména jeho užívání ve smyslu genealogickém. Z toho důvodu se zřejmě neujal pro nový obor český název rodové studie: vyžadoval by neustálé upřesňování. Neujal se ani, jako český ekvivalent pro gender, dvouslovný výraz sociální rod – jednou z příčin zde určitě byla právě jeho dvouslovnost (těžkopádně by působilo zvláště odvozené adjektivum).

Jsme tedy snad opravdu odsouzeni převzít do češtiny termín anglický? Domnívám se, že nikoli.

V anglosaském prostředí má výraz gender nespornou výhodu v tom, že jej nezatěžují žádné rušivé konotace. Ve standardní angličtině dosud znamenal pouze jedno: rod jako gramatickou kategorii (dalších pár významů uvádějí slovníky jako zastaralé či hovorové). A je třeba uznat, že pro nový badatelský obor byla tato terminologická volba neobyčejně šťastná. Gramatický rod totiž vždycky neodpovídá přirozenému rodu lidských bytostí, který je dán rozdílným pohlavím; je to někdy pouhá mluvnická konvence (viz v češtině maskulina typu předseda či neutra typu děvče). A to se výborně hodí právě myšlenkovému směru, jenž vycházeje z celkem evidentního náhledu, že mužství či ženství není čistě biologický fakt (neboť jejich konkrétní historickou podobu spoluurčují rozmanité faktory sociálně kulturní), pokračuje dál k pojetí maskulinity, resp. femininity jako určitého historicko-sociálního konstruktu či kulturní konvence a v krajních polohách dospívá až k přesvědčení, že mužem či ženou je osoba, jež se jako muž, resp. jako žena cítí, bez ohledu na to, jaké pohlavní orgány jí příroda přisoudila, stvořivši ji jako samce (male) nebo jako samici (female). Paradoxní je, že právě v angličtině se tato lingvistická nahrávka plně uplatnit nemůže, neboť gramatická kategorie rodu zde téměř zanikla.

Francouzština si terminologicky vystačí se svým vlastním slovem genre (anglický výraz je ostatně jeho starou podobou: gendre). I francouzský genre je ovšem víceznačný, stejně jako český rod, ale poukazuje aspoň zřetelně k latinskému východisku: genus. Navíc se tu může využít jazyková nahrávka jiného druhu: je-li mužství či ženství věc osobní psychosociální volby, proč by se nemohlo uvažovat o pohlaví jako o určitém životním žánru, o způsobu života (genre de vie), který si kdokoli může svobodně vybrat podle své libosti? Osoby, které se narodily s mužskými či ženskými pohlavními orgány, ale cítí se být pohlaví opačného, mohou pak – operací hormonální nebo chirurgickou – přestoupit k jinému žánru (vzpomeňme, že žánrová transgrese byla jednou z vůdčích idejí avantgardního umění 20. století). Takové případy sice představují v celkové populaci statisticky nepatrný zlomek promile, nicméně moderní věda jim, jistě právem, věnuje soustředěnou pozornost. Ve francouzštině k jejich označení vznikl (nápodobou angličtiny) novotvar transgenre, který poněkud kuriózně funguje jako neměnné substantivum či adjektivum (tedy v plurálu les [personnes] transgenre). Zmiňuji se o tom z čistě jazykových důvodů: jak totiž takovýto termín překládat do češtiny?

Vraťme se tedy na domácí půdu. Domnívám se, že východiskem z našich terminologických potíží by mohla být latina, která je dodnes (spolu s řečtinou) společným, celoevropským zdrojem, z něhož lze čerpat při tvorbě nového vědeckého názvosloví. Základní pojmovou opozici sex–gender bychom pak mohli vyjádřit termíny pohlaví (případně sexus: to je speciální otázka, kterou zde nechci posuzovat) a – genus. Latinský výraz by měl nemalou výhodu v tom, že jako přejaté slovo zatím v češtině neexistuje: nový obor by si jej mohl rezervovat pro sebe a definovat jej podle svých potřeb. Samozřejmě i genus je slovo víceznačné, jenomže latina je pro nás mrtvým jazykem, a tak zde víceznačnost tolik nepociťujeme.

Se skloňováním by nebyly žádné potíže, máme tu přinejmenším jeden precedens ve slově korpus, kterého se užívá nejen v cukrářství, ale i v jazyce odborném (textový korpus apod.). V obou případech jde o latinská neura třetí deklinace, genus by se tedy stejně jako korpus přechýlil k maskulinům.

Odvozené adjektivum generický sice už v češtině máme, ale to by snad ani tolik nevadilo: přídavné jméno by prostě dostalo další, speciální význam a pevná vazba na zavedený genus by mu v daných souvislostech zaručovala jednoznačnost. Uplatnění by zde mohla najít rovněž alternativní podoba genusový (srov. korpusový).

Snadno bychom také vyřešili onu terminologickou svízel s osobami změněného pohlaví: nabízelo by se pro ně elegantní označení transgenerik, resp. transgenerička.

Název oboru by pak mohl znít generické studie, či spíše generická studia (podobně jako „studia řecká, římská a latinská“). Od dvouslovného pojmenování by se časem dalo přejít k jednoslovnému: generika – jako třeba lingvistika (takovéto názvy věd jsou od původu latinská adjektiva v plurálu neutra, srov. též formální plurál v angličtině u termínů jako linguistics, physics atd.).

Závěrem ještě uvažme jeden čistě vnější aspekt: latinské pojmosloví by nové humanitní disciplíně mohlo také dodat akademického lesku; už jen svým názvem by obor působil jako skutečná věda.