Úsměv, prosím!

Úsměv, nebo cenění zubů?

Úsměv a smích jsou u člověka většinou vnímány jako prosociální projevy související s pozitivním naladěním jedince. Tyto projevy však nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Za jednoduchý uzavřený úsměv vděčíme svalu smíchovému (m. risorius), který roztahuje ústní štěrbinu. Tento sval tlačí ústní koutky dozadu a nahoru a při spolupráci s velkým lícním svalem může vzniknout tzv. „dolíček“. Při úsměvu způsobeném pomocí zvedače horního rtu se horní ret stahuje a zvedá tak, že odhaluje horní řadu zubů, zatímco dolní řada zubů zůstává ukryta. Za takovým úsměvem můžeme tušit mírumilovné úmysly, potěšení i pobavený úžas.

Prostý úsměv nižší intenzity však může být nejen projevem snahy o přátelský vztah, ale také projevem plachosti, nejistoty a váhavosti. Při bázlivém pousmání se koutky úst pouze roztahují do stran. Ústa roztažená do šířky jsou z evolučního hlediska signálem strachu.

U našich nejbližších příbuzných, šimpanzů, se totiž tzv. tiché cenění zubů většinou vyskytuje v situacích, kdy se jedinec podřizuje jinému, dominantnímu jedinci. Podobně i u člověka odhalení dolních zubů kontrakcí stahovače dolního rtu, který snižuje ústní koutek a dolní ret, může znamenat hrozbu, nepřátelství a hněv. U člověka i jiných primátů je tedy třeba odlišovat cenění zubů, které je spíše reakcí na nějaký sociální tlak, od úsměvu, který značí naopak bezstarostnost a přátelské úmysly, i když obojí vypadá relativně podobně.

Spontánní a volní úsměv

I když však oddělíme cenění zubů od úsměvu, stále není vyhráno. Jak se totiž ukázalo, u člověka se vyskytují minimálně dva druhy úsměvu, které by neměly být zaměňovány. Francouzský neurolog G.-B.-A. Duchenne de Boulogne ve svém výzkumu aktivoval pomocí elektřiny kontrakci jednotlivých mimických svalů a díky snímání mozku probandů pomocí EEG dokázal určit, které svaly je možné ovládat vůlí. Na základě jeho výzkumů lze tedy rozdělit úsměvy na ty, který ovládáme vůlí, a na spontánní. Při úsměvu, který nevychází z příjemných pocitů nebo je nucený a ovládaný vůlí (například ten u fotografa), dochází ke kontrakci tvářového (trubačského) svalu (m. buccinator), jenž přitlačuje tvář k dásním, a tak určuje aktuální velikost a tvar ústní štěrbiny. Takový úsměv vypadá nepřirozeně, protože tento sval běžně používáme pro sání. Jak Duchenne de Boulogne zjistil, projevy spontánního úsměvu, dnes na jeho počest známého jako Duchennův úsměv nebo úsměv radosti, nelze ovládat vůlí. Zapojují se při něm nejen svaly kolem úst (m. zygomaticus), ale také oční kruhové svaly (m. orbicularis oculi), jež uzavírají oční štěrbinu. Tento typ úsměvu může na rozdíl od úsměvu ovládaného vůlí vyústit ve smích a nejčastěji se projevuje při pocitech radosti a pobavení a také při rodičovských interakcích, zejména v komunikaci matky s dítětem. Velmi často se tento typ úsměvu objevuje také při sdílení materiálních věcí s někým jiným – zvýšená štědrost poukazuje na kooperaci a altruismus a úsměvem stvrzujeme, že tuto aktivitu myslíme dobře a nemáme žádné zákeřné úmysly.

Z Duchennovy studie vycházel známý americký psycholog Paul Ekman a jeho kolegové, kteří se snažili pomocí modernějšího přístupu ověřit, zda skutečně tyto dva druhy úsměvu existují. Během promítání videoklipů s pozitivní (hrající si štěňata) a negativní (amputace končetiny) tematikou zaznamenávali výzkumníci u svých probandů výskyt a druh úsměvu pomocí „systému kódujícího obličejovou aktivitu“ (FACS – Facial Action Coding System). Díky této neinvazivní metodě, kterou autoři studie vyvinuli, lze manuálně kódovat a následně kategorizovat jednotlivé výrazy emocí v lidském obličeji. Výsledky Ekmanovy studie potvrdily Duchennovu práci: lidé sledující film s příjemným obsahem se častěji usmívali Duchennovým úsměvem než lidé sledující film s nepříjemným obsahem. Nutno dodat, že Ekman během svých výzkumů neidentifikoval pouze dva zmíněné typy úsměvu, ale definoval jich celých osmnáct, mezi nimi například úsměv nešťastný, falešný nebo maskovací. Nešťastný úsměv značí ochotu snést nepříjemnou situaci, do níž se člověk dostal. Falešný úsměv lidé používají, pokud chtějí druhé přesvědčit, že se výborně baví, přestože tomu tak není. Maskovací úsměv má druhým skrýt, že jedinec prožívá krušné chvíle nebo chce zamaskovat jinou emoci.

Vliv úsměvu na svého nositele a jeho okolí

Ukázalo se však, že úsměv nejenom doprovází příjemné pocity, ale může je do konce vyvolávat. Podle takzvané hypotézy obličejové zpětné vazby není výraz tváře, jakým je například úsměv, pouze odrazem vnitřní emoce člověka, ale sám může určitou emoci spouštět. Pro ověření této hypotézy byl proveden zajímavý experiment. Výzkumníci pouštěli svým studentům kreslené seriály a studenti měli za úkol zatínat určité svaly, například velký lícní sval (m. zygomaticus major), tak, aby se usmívali. Po zatínání tohoto svalu se cítili studenti veselejší, než když nezapojovali žádný sval nebo zapojovali svaly jiné. V dalších studiích měli probandi napodobovat usmívající se osoby na fotografiích nebo vyslovovat hlásky, u nichž zapojovali svaly také používané při úsměvu. I v těchto případech se účastníci následně cítili veselejší. Neurologické výzkumy ukazují, že při úsměvu se usmívajícímu (ale i tomu, kdo úsměv pozoruje) zapojuje orbitofrontální kortex, v němž se vyskytuje centrum odměny, které se aktivuje také při pohledu na atraktivní obličej. Vytváření i sledování úsměvu může působit jako odměna.

Úsměv tedy svému nositeli způsobuje příjemné pocity a emoce a zároveň ovlivňuje to, jak jsou dotyční jedinci vnímáni a hodnoceni svým okolím. Usmívající se lidé jsou např. hodnoceni jako atraktivnější, extrovertnější, příjemnější a emocionálně stabilnější než lidé, kteří se neusmívají. To má své důsledky v sociálním životě – například servírky, které se při obsluze hostů usmívají, dostávají vyšší spropitné než ty, které se neusmívají. Stejně tak stopařky jsou ve svém konání úspěšnější, pokud se usmívají.

Úsměv má pochopitelně také velký vliv při dvoření. V jedné studii se dobrovolnice měla posadit opodál muže sedícího o samotě v restauraci. Tato žena s vyhlédnutým mužem udržovala oční kontakt, usmála se na něj a odvrátila pohled. V kontrolních podmínkách udržovala pouze oční kontakt bez úsměvu. Výsledky ukázaly, že usmívající se žena byla oslovena mužem častěji než v případech, když se neusmívala. Ženský úsměv tedy může napomáhat k tomu, aby muž ženu oslovil.

Dále může úsměv souviset s dominancí jedince, ovšem zde závisí na typu úsměvu: za dominantní mohou být považovány například úsměvy sebevědomé a „darebácké“. U mužů se navíc vyskytují časté volní úsměvy, a to zejména v situacích, kdy se nacházejí s jinými muži odlišné sociální hierarchie. Milé úsměvy naopak v druhém vyvolávají pocit potěšení a přátelství a vedou k omezení vzniku konfliktů. Proto se předpokládá, že se takový typ úsměvů bude častěji vyskytovat u těch jedinců, kteří jsou méně dominantní.

Kdo se usmívá nejvíce

Celkově se ukazuje, že se ženy usmívají více než muži. To může být mimo jiné ovlivněno hladinou mužského pohlavního hormonu testosteronu v krvi, kterého mají ženy v průměru méně než muži. Navíc bylo zjištěno, že muži i ženy, kteří mají vyšší hladinu testosteronu, se usmívají méně než muži a ženy s nižšími hladinami tohoto hormonu. Molekuly testosteronu se totiž váží na receptory v amygdale, hypotalamu a preoptické oblasti v mozku (část hypotalamu) a touto cestou mohou ovlivňovat myšlení a pocity, a tak vést ke změně množství úsměvů.

V mezikulturní studii, jíž se zúčastnili Němci a Japonci, se mimo jiné ukázalo, že je množství úsměvů ovlivněno nejen pohlavím či pohlavními hormony, ale i kulturním kontextem. V souladu s předešlými studiemi bylo zjištěno, že se Němky usmívají častěji než Němci, ale překvapivě se ukázalo, že Japonky se usmívají méně často než Japonci. Zde lze vidět silný vliv kultury – Japonky používají pro vyjádření sympatií méně explicitní neverbální projevy (např. naklánění se dopředu), které jsou v dané kultuře považovány za „přijatelnější“. Důsledkem působení kulturních vlivů je také fakt, že se japonští muži i ženy obecně usmívají méně než muži a ženy z Německa.

Důležité je, že se neusmívají pouze dospělí lidé, ale už malí kojenci. Vrozenost úsměvu souvisejícího s příjemnými pocity dokazuje fakt, že se usmívají i děti od narození slepé, takže se tento typ neverbálního chování nemohly naučit od svých matek či jiných pečovatelů.

Funkce úsměvu

Jak bylo naznačeno, úsměv má různé funkce. Lze jím vyjadřovat a zprostředkovávat vnitřní vyladění jedince, jeho emoce a úmysly. Úsměv však také reguluje vnitřní emoční stavy, neboť se často vyskytuje na konci cyklu napětí– uvolnění. Děti se například usmívají nejen při interakci s jiným dítětem, dospělým, popřípadě zvířetem, ale i tehdy, když dostanou hračku, zvládnou nový úkol nebo pochopí novou informaci. Vyřešení nějakého zapeklitého úkolu vykouzlí mnohdy úsměv na rtech i u dospělého člověka, který je se svým výkonem natolik uspokojen, že se vyjádření vlastní radosti neubrání. Když se však úkol dítěti nepovede, může úsměv opět přebírat funkci komunikační – děti pak nabízejí úsměv rodiči, učiteli či experimentátorovi jako omluvu za nezvládnutí úkolu, jako požadavek vysvětlení, popřípadě jako žádost o pomoc.

Z evolučního hlediska může být funkce úsměvu v některých případech životně důležitá – zejména u batolat, která svým úsměvem vzbuzují v rodičích i dalších lidech příjemné pocity, díky nimž jsou ochotni se o malého nesamostatného tvora starat. Stejně tak jsou úsměvy důležité v interakci neznámých jedinců, neboť úsměvem neznámý dává najevo své přátelské úmysly a opět tím v druhém člověku vyvolává příjemné pocity, čímž se snižuje riziko vzájemného zranění či dokonce usmrcení. V sociálním kontaktu na sebe navíc člověk díky tomuto projevu strhává pozornost ostatních, dotyčný stoupá na sociálním žebříčku a získává vyšší postavení, se kterým jsou spojeny nemalé výhody. A pominout nelze ani to, že přízeň ostatních si člověk může získat i tím, že u druhých úsměv vyvolává.