Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Mokřady kontra vetlendy

 |  5. 4. 2012
 |  Vesmír 91, 233, 2012/4

Byl jsem kdysi přítomen vzrušenému jednání odborníků, kteří rozhodovali, jaký je nejvhodnější český ekvivalent k anglickému odbornému termínu wetlands. Předsevzatý úkol nebyl ovšem vůbec jednoduchý. Čeština, slovy Pavla Eisnera chrám i tvrz, se nám cele otevřela se svým nadobyčejným bohatstvím. Posuďte sami, že vskutku bylo z čeho vybírat: mokřiny, mokře, mokrosti, mokřady, mokřadě, mokřadí, mokřada, mokřadla, močály, močáry, močáliska, mokliny, moklosti, podmokliny, podmoky, močáryska, mokvary, mokvařiště, mokrovary, zámoky, mokrokvasy, mokvaniště, močidla, podmočeniny, mokroty, vlhčiny, vlhkotiny, vlhotiny, vlhoty, bažiny, bažniny, bažiště, bažiniska, bařiny, bařiniska, bařiska, bařinišťata, bařeniska, bahniště, bahniska, bahna, blata, bláta, blatiště, blatniště, měkkoty, marasty, fašiny, louže, kaluže, kalužiny, kaliště, zvodněniny, zavodněniny, jezárky, jezírka, jizírka, jizárka, rybníčky, rymníčky, rymíčky, stávky, prameniska, prameniště, vývěřiště, vývařiska, vývařiště, vejvařiště, ouvařiště, ouvařiska, výřeviště, vývařiště, vývěry, vývary, úvary, ouvary, temence, témence, týmence, tymence, temeniště, temeniska, járky, stružky, potůčky, potočky, potoky, bystřinky, bystřiny, rony, přerony, lokáče, třasoviska, třasoviště, třasovidla, mláky, mlaka, mlačky, pařiny, zátopy, výtopy, topeniště, zatopenice, zatopeniště, čvachtaniště, čvachtanice, blatouchoviště, rákosoviště, ostřicoviště, mechoviště, rašeliníkoviště, vrboviště…, rašeliny, rašeliniska, rašeliniště, vrchoviště, vrchovišťata, vrchoviska, slatiny, slatě, slatiniště, luha, luhy, černavy, černice…

Ani nebylo divu, že vzdělané vlastence vůbec nenapadlo převzít pro ekosystémy, které jsou v krajině nejbohatší na vodu, termín vetlendy. Tak to totiž ve své kompilační publikaci z roku 1988 již vyřešil například krajinný ekolog Miroslav Martiš.

Už ve spisu kněze a písaře pražské konzistoře Matouše Benešovského Philonoma Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jest rozum z roku 1587 nalézáme velice ostrou kritiku hanobení českého jazyka slovy cizího původu. Matouš Philonom, mimo jiné píše: K čemu jiná nemotorná slova, kterým nesčíslný počet lidu nerozumí, ježto zatmívají rozum i smysl?

V průběhu zmíněného jednání se do finále dostala dvě označení: močálmokřad. Zprvu se zdálo, že pro zjevnou širší obsahovou obecnost zvítězí první termín. Ale když jedna přítomná vědkyně odkryla ve slově močál docela pohoršlivý morfém, bylo v naší velké ekologické vědě nadlouho definitivně rozhodnuto.

Slovo mokřad po stránce zvukomalebné a etymologické náleží jistě mezi nejpěknější zde uvedená ryze česká apelativa. V řadě aspektů však neodpovídá významu anglického slova wetland.

Připomeňme si některé lexikální výklady slova mokřad:

Slovník česko-německý J. Jungmanna, Praha 1836 – mokřaď, mokřada, mokřina, temenec, temeniště – mokré místo;

Česko-německý slovník gramaticko-fraseologický F. Š. Kotta, Praha 1878 – mokřaď, mokřada, mokřina – mokré místo v poli, temenec;

Hospodářský slovník naučný (redaktor F. Sitenský), Praha 1909 – mokré, bahnité půdy;

Příruční slovník jazyka českého, Praha 1937–1938 – mokré místo, nikdy nevysychající nebo vysychající jen dočasně;

Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1971 – mokré zarostlé místo nevysychající nebo vysychající jen dočasně; mokřaď, mokřina, mokřisko, mokřadí, mokřadlo, mokřavina, mokřiště;

Malá československá encyklopedie, Praha 1986 – rovinaté území, v němž hladina podzemní vody kolísá v úrovni bažinatého povrchu. Má typickou flóru a faunu; vyžaduje ochranu z hlediska životního prostředí;

Ottova všeobecná encyklopedie, Praha 2003 – močál, bažina, vlhčina – rovinaté plošně omezené vlhké území, kde se hladina podzemní vody přibližuje povrchu půdy. Úroveň vody kolísá podle srážek nebo tání sněhu a ledu. Při vyšším stavu je mokřad zalitý mělkou vodou, za sucha zůstane pouze zvlhčená půda. Mokřad porůstají vlhkobytné rostliny… Úbytek mokřadů vyžaduje nutnost jejich ochrany jako vzácného krajinného prvku s osobitou flórou a faunou;

Tezaurus jazyka českého (Aleš Klégl), Praha 2007 – mokřadí, mokřisko, mokřina, močidlo, močál, bahnisko, bařisko, bařenisko, bařina, bažina, mokřadlo, třasovisko, třasoviště, temenec.

Podle Ramsarské úmluvy (www.ramsar.org.) jsou vetlandy definovány jako území bažin, slatin, rašelinišť, území pokrytá vodou, přirozená i uměle vytvořená, trvalá či dočasná, s vodou stojatou či tekoucí, sladkou, brakickou či slanou, včetně území moří, jejichž hloubka za odlivu nepřesahuje 6 m.

Je zřejmé, že zde, kromě původního historicky vzniklého, všeobecně srozumitelného významu slova mokřad, dochází „z moci úřední“ k záměrné jazykové deformaci, která je vlastní pro tzv. vrstvový slang, mokřady nejsou ve skutečnosti mokřady, ale že mokřady je např. pro účely plnění usnesení Ramsarské úmluvy č. VIII. 34 (Agriculture, wetlands and water resources) nutno chápat právě jako – wetlands.

V současné době se na Ministerstvu životního prostředí dokončuje studie, která se stane podkladem pro plnění závazků ČR vyplývajících z Ramsarské úmluvy. Opětovně se zde zvažuje dilema mokřad – vetland.

Právě proto zde připomínám slavnou dobovou polemiku (z roku 1834) historika, filozofa i významného spolutvůrce spisovné češtiny Františka Palackého:

„Vy aspoň páni, kteříkoli proti všem novotám žehráte – na smrt jej odsuzujete. Opravdu, prohlédneme-li celou novější literaturu naši, nenajdeme ani jedné knihy vědecké, kterážby bez novot v jazyku českém psána byla; proč? Protože kdokoliv o předmětech naučných, o předmětech novoeuropejské vzdělanosti vůbec psáti se pokouší, a primo limine již nedostatečnost onoho, jak vy pravíte, klasického a dokonalého jazyka k označení tisícera předmětův novověké potřeby nemile zakušuje, a tudíž meze jeho rozprostraniti, staň se to jak staň, přinucen jest. Pištež pak nám, páni, jazykem Komenského, kupř. o chemii, o geologii atd. Ba přeložte nám jen kupř. Balbiho zeměpis jazykem bratří Kralických – pak my se od vás rádi tomu mistrovství učiti budeme.“

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Zdeněk Vašků

Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., (*1944) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se kulturně-technickým inženýrstvím v krajině, klimatologií a půdoznalstvím. Přednáší na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze. Napsal knihy Velký pranostikon (1998, 2002), Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008 a 2012), Umění pojmenovat (2011) a spolu s V. Cílkem a J. Svobodou Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003) a Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014).
Vašků Zdeněk

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné