Jak mnohonožky poznají hranice svého areálu?

Areály výskytu dvou druhů mohou být alopatrické (tj. nedotýkají se; druhy se nepotkávají), parapatrické (dotýkají se; druhy se potkávají na hranici obou areálů) či sympatrické (překrývají se; druhy obývají určité území společně). Obecně se předpokládá, že pro vznik nových druhů je potřeba přerušit tok genů mezi jednotlivými populacemi mateřského druhu. Rozdělené skupiny se nemohou křížit a genetický drift s adaptací na odlišné podmínky způsobí, že z odštěpku vznikne nový druh. Standardní model speciace tedy předpokládá (alespoň původně) alopatrické areály nově vzniklých druhů.

Ideální modelovou skupinou pro studium geografických aspektů speciace jsou mnohonožky. Již před téměř čtvrtstoletím se začaly objevovat názory, že jednotlivé blízce příbuzné druhy mají mozaikovitý areál, tj. že se jejich místa výskytu nepřekrývají. Nejvíce dokladů takového uspořádání výskytu příbuzných druhů máme dosud z Tasmánie. Z tohoto ostrova na opačném konci světa je zatím známo na 117 druhů mnohonožek, z nichž 90 patří mezi plochule (Polydesmida), a jejich počet jistě není konečný. Odborník na tasmánské mnohonožky Robert Mesibov, který popisuje každý rok řadu nových druhů, si všiml, že jím popsané druhy mají často oddělené areály. V minulých dvou letech se podrobněji zaměřil na výskyt dvou blízkých příbuzných druhů, Tasmaniosoma compitale a Tasmaniosoma hickmanorum, které sám popsal v roce 2010. Oba druhy (dorůstající 1,5 cm) obývají severozápadní část ostrova, kde je lze během roku najít velmi běžně v různých biotopech. Výhodou je, že je lze odlišit v terénu i makroskopicky (dle zbarvení samců, samice jsou příliš variabilní). Autor s kolegy prosbíral rozsáhlé území (351 vzorkovaných míst) a zjistil, že tyto druhy mají mimořádně striktně parapatrický výskyt. Styčná linie jejich areálů je dlouhá 230 km a v dobře prosbíraných úsecích (řada míst v Tasmánii je špatně dostupná autem) je její šíře pouhých 100 m. Pouze na dvou místech našel samce obou druhů vzdálené od sebe jenom několik metrů, na dalších jedenácti místech takto našel samice (které nelze 100% odlišit), přičemž pouze dvakrát byly oba druhy pod kůrou stejného mrtvého stromu. Teoretický model alopatrické/parapatrické speciace (vznik nových druhů na geograficky izolovaném území) byl potvrzen, nicméně otazníky zůstávají. Proč se areály těchto druhů nepřekrývají? Proč hranice mezi nimi nekopíruje nějaké zjevné ekologické/geografické rozhraní? To nejzajímavější totiž je, že hranice výskytu obou druhů překračuje několik řek i pohoří, prochází různými biotopy, zcela ignoruje typy půd i podloží, nadmořskou výšku i srážkové úhrny. Přesto všechno zmíněné druhy mnohonožek striktně nevstupují na území druhého druhu. Otázka naznačená v nadpisu tak zůstává nezodpovězená. (ZooKeys 156, 71–84, 2011; ZooKeys 41, 31–80, 2010)