Západní imaginace a zrod moderního rasového myšlení

Imaginace, vytváření alternativních symbolických vizí skutečnosti, které slouží jako útočiště před „nepřátelským“ světem, nebo naopak jako mocná mobilizující a motivující síla, směřující k jeho podmanění, představuje důležitý atribut lidské existence. Člověk je nejen tvorem sociálním, ale také symbolickým. Max Weber uvedl, že je to bytost zavěšená v pavučině významů, kterou si sama utkala. Přebýváme ve světě, který prostupuje obrazotvornost či iluze, jež má často větší váhu než realita. Šíření rasové ideologie v západní společnosti bylo názorným příkladem převahy symbolické imaginace nad střízlivým realismem a zdravým rozumem.

Podle francouzského antropologa Reného Girarda lidé, kteří mezi sebou v průběhu dějin soupeří, napodobují své rivaly nebo jejich aspirace a kolektivní tužby. Účastníci různých historických událostí se snaží imitovat, a tím si přivlastnit působivé a prestižní historické vzory a epizody, a tak získat výhodu nad soupeři. Této mimetické rivality (jak ji nazval René Girard) si všiml Karel Marx, který ve spise Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta napsal, že „tradice všech mrtvých pokolení tíží mozek živých jako můra. A právě tehdy, kdy se zdá, že lidé jsou plně zaujati tím, aby provedli převrat v sobě a kolem sebe, aby vytvořili něco nebývalého, právě v takových epochách revolučních krizí vyvolávají úzkostlivě duchy minulosti, aby jim sloužili, vypůjčují si od nich jména, bitevní hesla, kostýmy, aby v tomto starém a ctihodném převlečení a v této vypůjčené řeči sehráli nový výstup světových dějin. Tak se přestrojil Luther za apoštola Pavla, revoluce let 1789 až 1814 se střídavě oblékala do hávu římské republiky, potom do hávu římského císařství, a revoluce z roku 1848 nevěděla nic lepšího než parodovat hned rok 1789, hned revoluční tradici let 1793–1795“.¹⁾ Marx naznačil, že historické soupeření se uskutečňuje prostřednictvím vzorů a motivů inspirovaných svébytně pochopenou a vyloženou minulostí.

Vývoj symbolické imaginace, která bezprostředně ovlivnila novověké rasové myšlení, sahá do roku 9 po Kristu. Tehdy germánský náčelník Arminius rozdrtil v Teutoburském lese tři římské legie, čímž prakticky zastavil plány na romanizaci území mezi Rýnem a Labem. Úspěšný odpor germánských barbarů vzbudil zájem v římských vzdělaneckých a literárních kruzích. Velký historik Cornelius Tacitus ocenil v pojednání Germania svět svobodného germánského divošství. Mimořádné kvality Germánů vyplývaly podle jeho názoru z faktu, že představovali původní obyvatele země, bez příměsi cizí krve, nesmíšené a neporušené sňatky s příslušníky jiných národů. Tacitus jako první přiřkl Germánům výsadní historickou úlohu: „Ani Samnité, ani Punové, ani Hispánie nebo Galie, ani Parthové nám nedali častěji ponaučení. Svoboda Germánů je nebezpečnější než královská moc Arsakova. Co jiného než zabití Crassa nám může vmést ve tvář Východ, který sám ztratil Pakora a musil se sklonit před Ventidiem! Avšak Germáni zabili nebo zajali Carbona, Cassia, Scaura Aurelia, Servilia Caepiona a Maxima Pallia a současně připravili římský národ o pět konsulských armád, a později i Caesara o tři legie spolu s Varem.“²⁾

Tacitus postavil Germány jakožto „ušlechtilé divochy“ do protikladu vůči morálně zkorumpované a upadající římské civilizaci. Skutečná velikost a svoboda nepřebývala na antické agoře, ale sídlila v germánských pralesích, jak to téměř dva tisíce let po Tacitovi opakoval Montesquieu. Fascinaci Germány jako ztělesněním válečnické zdatnosti, svobody a morální nadřazenosti zdědil od vrcholné antiky středověk. Když v roce 968 pobýval na byzantském dvoře v Konstantinopoli vyslanec římského císaře Oty I. biskup Liutprand, dostal se do prudkého sporu s místním vládcem Nikéforem II. Fókasem, který na adresu západního poselstva posměšně pronesl: „Vy nejste Římané, ale Lombarďané.“ Tehdy se Liutprand neudržel a v hněvu prohlásil, že Lombarďané, Sasové, Frankové, Bavoři, Švábové a Burgunďané pohrdají Římany, kteří jsou zavrženíhodnými, bojácnými, lakotnými a prolhanými potomky uprchlých otroků.

I když dnes víme, že proces odumírání antického světa a vzniku středověké společnosti byl zdlouhavý a komplikovaný, v údobí renesance a humanismu se pod vlivem četby Tacita a dalších autorů rozšířila myšlenka, že nová západní civilizace byla výlučně dílem Germánů. Zrodil se takzvaný germanismus. V 16. století se Arminius neboli Hermann, jak jej nazval Martin Luther, stal symbolem rezistence znovuvzkříšeného germánského Severu vůči kulturní hegemonii latinského Jihu. To hrálo důležitou úlohu v době reformace a později během sjednocování Německa. Mezi lety 1676 až 1910 bylo složeno sedmdesát pět oper oslavujících Arminiův výkon. V roce 1875 byla u městečka Detmold odhalena monumentální, dvacet osm metrů vysoká socha Hermanna z mědi se vztyčenou rukou třímající meč a stojící na kamenném podstavci na kopci vypínajícím se čtyři sta metrů nad okolní krajinu.

Odpovídající zájem zavládl i o Tacitovo dílo, které bylo oblíbenou četbou německých humanistů. Vzhledem k významu, jaký měl spis Germánie při rozvoji německého nacionalismu, jej jeden autor označil za „nejnebezpečnější text, který byl kdy napsán“.³⁾ Nacisté se usilovně, i když bezvýsledně, pokoušeli získat jedinou existující kopii Tacitova rukopisu Germánie. V létě 1943, když se zhroutil Mussoliniho režim, Heinrich Himmler vyslal na Apeninský poloostrov zvláštní komando SS s úkolem zmocnit se zmíněného artefaktu.

V 16. století vyzdvihl historické poslání starověkých Germánů v pojednání Rerum Germanicarum Libri Tres (1531), věnovaném českému a uherskému králi Ferdinandu Habsburskému, alsaský humanista a přítel Erasma Rotterdamského Beatus Rhenanus. Přední francouzský hugenotský myslitel François Hotman označil ve spise Franco-Gallia, napsaném počátkem sedmdesátých let 16. století, germánské Franky za zakladatele francouzského státu. Jak napsal anonymní autor milénaristického textu z počátku 16. století nazývaný „hornorýnský revolucionář“: „My Germáni jsme svobodní a vznešení; před mnoha věky nám náležel celý svět, jemuž jsme silou vládli. S boží pomocí si svět opět podmaníme a obnovíme starý řád.“⁴⁾

Hrdost na germánské předky zavládla rovněž ve Švédsku. Na basilejském koncilu, zahájeném v roce 1434, se členové kastilské a anglické delegace nedokázali dohodnout na zasedacím pořádku, který by odrážel mezinárodní význam a prestiž obou království. Představitelé Kastilie se odvolávali na starobylost své země vyplývající z gótského dědictví. Nato povstal švédský biskup Nicolaus Ragvaldi a ve vlasteneckém zápalu označil švédské království za původní domovinu Gótů, kteří „překročili Baltské moře a rychle dobyli Egypt a Asii“: „Švédská monarchie má starší původ, je silnější a vznešenější než všechny ostatní… Nebyla nikdy dobyta Římany, ale naopak přinutila Řím k uzavření spojenectví. … Řím, metropole světa, padl po 1164 letech své existence, ale království Gótů vzkvétá jako na počátku svých dějin.“⁵⁾ Arminius a Tacitus ztělesňovali víru, že tak jako barbarské germánské kmeny znovuoživily na sklonku antiky umírající římskou společnost a vytvořily středověkou civilizaci, je jejich severským potomkům souzeno prostřednictvím reformace obrodit západní civilizaci raného novověku. K tomu ale nedošlo. Kdo zabránil novému „germánskému triumfu“? Španělským panovníkům Karlu V. a Filipu II. se podařilo díky bohatým zdrojům amerického stříbra a výkonnosti španělské armády zadržet nápor protestantismu, a to navzdory neúspěchům v Nizozemí a porážce Armady u břehů Britského souostroví.

Po úpadku Španělska se hlavním limitujícím faktorem „germánských“ ambicí stal impozantní vzestup Francie, z níž kardinál Richelieu učinil nejvýznamnější evropskou mocnost. Francouzští vzdělanci působící na dvoře Ludvíka XIV. se dovolávali především imaginární galské či keltské, nikoliv germánské identity své země. Výsledek třicetileté války odsoudil území starověké Germánie k politické bezvýznamnosti. Colbert a Ludvík XIV. potlačili progermánské hugenoty a vybudovali z bývalé římské provincie Galie vojensky nejsilnější stát kontinentu. To byl vývoj, který stoupenci germanismu rozhodně neočekávali. Germanismus ztratil v 17. století věrohodnost, protože za ním nestála (s možnou výjimkou Švédska) žádná skutečná politická a vojenská síla. Ti, kteří doufali, že symbolickou imitací starověkých Germánů dosáhnou mocenského vzestupu německojazyčných oblastí Evropy, se zklamali

Germanismus se stáhl do akademického prostředí, na univerzity v Leidenu nebo Uppsale. Nebyla určitě náhoda, že šlo o vysoké školy v Nizozemí a ve Švédsku, ve dvou zemích hlásících se ke germánskému původu, které se zároveň v 17. století vyznačovaly výraznými mocenskými ambicemi. V době nizozemské vzpoury proti španělským Habsburkům posloužili odbojní germánští Batávové, obývající kdysi území mezi tokem Rýna a řekou Maas, jako heroický model vhodný k následování a imitaci. Hugo Grotius zdůraznil dlouhodobou kontinuitu mezi svobodnými batávskými a nizozemskými politickými institucemi. Johannes Goropius Becanus napsal v roce 1569 ve studii Origines Antwerpianae, že brabantský dialekt vlámštiny, kterým se hovoří v okolí Antverp, je příbuzný s jazykem ráje, jenž se pravděpodobně nacházel v těchto místech.

Švédský král Gustav II. Adolf, který se během korunovace v roce 1617 oblékl jako legendární gótský král Berik, prohlásil v květnu 1630 před shromážděnými stavy, že Švédové jsou přímými potomky Gótů, kteří ovládli téměř celý svět. Dvorní básník a historiograf Johan Narsius napsal před proslulým tažením švédského vojska do střední Evropy: „Mnozí pokládali tento počin za obtížný, ale historické líčení gótských válek jim dodalo odvahy a sebedůvěry. Nedobyli snad Gótové Itálii a nevstoupili triumfálně na půdu Asie? Ve vznešeném soupeření si každý přeje napodobit činy svých otců. Všech se zmocnilo přání navštívit prastaré hroby předků a znovu se zmocnit Říma, zdroje všeho zla.“⁶⁾

Rektor univerzity v Uppsale Olof Rudbeck vydal v roce 1679 první pětisetstránkový svazek proslulého díla Atland eller Manheim neboli Atlantica, jehož rozsah do roku 1702 rozšířil na dva a půl tisíce stran. V knize Rudbeck uvedl sto dva „důkazy“, proč se legendární Atlantida, o které se zmínil Platón, nacházela ve Švédsku, v němž nalezl po potopě světa útočiště Noemův syn Japetus. Obdobně jako Tacitus pokládal Rudbeck autochtonii za příčinu rasové starobylosti a čistoty: „Pokud se nějaký národ na světě lišil ve starých časech svým jazykem, zvyky, vzhledem, zákony a právy od jiných, pak to byli Švédové… Švédsko nebylo nikdy dobyto cizinci ani s nimi neobchodovalo do takové míry, že by bylo nuceno přijmout jejich cizí bohy, jazyky, zákony, zvyky a právo. Ale pohleďte na jiné! Kdo by nevěděl, že Němci mají ve svém jazyce mnoho cizích slov… Je pozoruhodné, že švédština, kterou nyní hovoříme, se liší pouze ve výslovnosti od starobylých jazyků, které jsou zapsány na nejuctívanějších runových kamenech.“⁷⁾

Veškerá filosofická moudrost Egypta, Asie a Evropy obdobně jako pohanský panteon pocházela podle Rudbecka ze Skandinávie. Po stavbě babylónské věže existovaly pouze tři jazyky – řecký, keltský a skytský, který Olof Rudbeck ztotožnil s gótštinou nebo švédštinou. Nadřazenost švédského království je dána i místním podnebím, jehož čisté, čerstvé a zdravé zimy kontrastují s temným, zamlženým a páchnoucím ovzduším v Německu, ve Francii, Španělsku a v Itálii. Švédsko oplývá nesmírným přírodním bohatstvím, dřevem, zvěří, mědí, železem, cínem a olovem. Neexistuje plodnější populace, než jsou Švédové; zatímco v jižních krajinách mají ženy čtyři až šest dětí, ve Švédsku to údajně bylo deset, čtrnáct, osmnáct až třicet! Rudbeck, zdůraznil, že není překvapující, že do takto požehnané země se každé jaro slétají ptáci ze všech končin světa.

Výše zmíněné fantazie představovaly nicméně v sedmnáctém století výjimku. Politické imaginaci v raně novověké Evropě vládli prostřednictvím Francie „potomci Keltů“, nikoliv Germánů. Co způsobilo jejich rehabilitaci a oslnivý vzestup na prahu moderní doby?

Podle historika Johna Darwina byla ve vztahu mezi různými civilizacemi nejvýznamnější událostí raného novověku takzvaná eurasijská revoluce. V 16. století sice Evropané kolonizovali Nový svět a pronikli do Indického oceánu a na Dálný východ, avšak mezi hlavními civilizačními ohnisky Eurasie, zastoupenými Západem, Osmanskou říší, safíjovskou Persií, mughalskou Indií a Čínou, se vytvořila v zásadě mocenská rovnováha. Ve zmíněném údobí lze hovořit o hegemonii Eurasie, která využívala jako celek levné pracovní síly subsaharské Afriky při vytěžení nerostného bohatství Ameriky, přičemž velká část stříbra získaného v Novém světě skončila na rozvinutých asijských trzích. Eurasijská revoluce – umožněná dramatickým zvýšením vojenské výkonnosti a průmyslovou revolucí – přinesla v letech 1750 až 1830 zásadní zvrat, spočívající v globální nadvládě Západu.

Jednou z rozhodujících epizod eurasijské revoluce bylo ovládnutí Indie britskou Východoindickou společností po roce 1757. Dobytí Indie umožnilo kontrolovat strategické jádro asijského kontinentu a omezit vliv Persie na straně jedné a Číny na straně druhé. Je příznačné, že Velká Británie úspěšně přežila jako světové impérium ztrátu severoamerických kolonií, nikoliv ale emancipaci Indie. Další důležitou událostí eurasijské revoluce byla porážka Francie ve vleklém konfliktu s Velkou Británií probíhajícím od konce 17. století až do bitvy u Waterloo, pro který se vžilo označení „druhá stoletá válka“. Pád Francie, která ztratila pozice v Severní Americe a Indii, byl překvapením vzhledem k tomu, že zpočátku měla svou lidnatostí, bohatstvím, zeměpisnou polohou i ekonomickou silou jednoznačnou výhodu.

Výsledek eurasijské revoluce vrátil do západní imaginace germanismus, protože anglosaská Velká Británie si byla plně vědoma svých germánských kořenů. Populace keltského původu přežívající ve Walesu, Irsku a Skotsku, které často vzhlížely k Francii jako přirozenému ochránci, byly postupně kulturně asimilovány či fyzicky likvidovány. Romanticky zaměření autoři typu Waltera Scotta hovořili o skutečné rasové válce odehrávající se po staletí na Britském souostroví.

Pokoření Španělska a později Francie jakožto dvou románských mocností „germánským“ Nizozemskem a Velkou Británií mělo značný význam i pro vývoj rasové ideologie, protože způsobilo symbolickou degradaci mesticů jako smíšeného zámořského „rasového“ typu, který se prosazoval ve španělských a francouzských koloniích, a vzestup prestiže „rasově čistého“ nordického obyvatelstva nizozemského a anglosaského původu, jež dominovalo na nizozemském a britském zámořském území. Byla tak silně podpořena idea, že fyzická a morální nadřazenost souvisí s rasovou čistotou, o níž psal Tacitus v souvislosti se starověkými Germány.

Zásluhou britských vzdělanců působících v indické Kalkatě se zrodila indoevropeistika, jejíž představitelé William Jones, Charles Wilkins nebo Alexander Hamilton vystoupili s tezí o historické sounáležitosti evropských a indických jazyků. Z této lingvistické teorie se záhy vyvinula árijská ideologie, podle níž byla Evropa na úsvitu dějin kolonizována asijskými válečnickými a aristokratickými nomády, nositeli vyšších rasových kvalit. Jejich pozůstatky můžeme údajně nalézt rozptýlené mezi moderním evropským obyvatelstvem, především však na severu kontinentu tradičně obývaném Germány, kteří byli pokládáni za exemplární představitele árijského rasového společenství. Kulturní působení Indie na západní myšlení, které francouzský literát Edgar Quinet nazval orientální renesancí a jehož étos odráží socha Williama Jonese vystavená v katedrále svatého Pavla v Londýně, bylo ve Velké Británii záhy zavrženo pragmatickými reprezentanty evangelikánství a utilitarismu, mezi jejichž mluvčí náležel například James Mill, otec filosofa Johna Stuarta Milla.

Obrazotvornost orientální renesance se přenesla do Německa, kde inspirovala mladou generaci romantických spisovatelů, například Augusta Wilhelma Schlegela nebo jeho bratra Friedricha Schlegela, autora knihy Über die Sprache und Weisheit der Indier z roku 1808. Tito vzdělanci, kteří usilovali o emancipaci Německa od francouzské nadvlády, nabyli přesvědčení, že jejich vlasti je souzeno sehrát úlohu jakéhosi orientu Západu, čímž připravovali půdu pro průnik árijské ideologie.

Pro politický a ideologický vývoj moderního Západu mělo zásadní význam, že se německojazyčná střední Evropa sjednocovala na etnickém základě v době mocenského triumfu Velké Británie a působení podnětů orientální renesance. Tradiční germanismus, který se na přelomu 18. a 19. století opět probudil k životu, již nevzhlížel pouze k Tacitovým Germánům, ale rovněž k Árijcům jako vyšší a prestižnější inkarnaci germánství. Árijská ideologie vyjadřovala podvědomou touhu po mocenském vzestupu prostřednictvím imitace prestižního árijského modelu, za který byla považována Velká Británie.

Árijská imaginace by pravděpodobně nedosáhla v 19. a první polovině 20. století takového ohlasu, pokud by neuzavřela alianci s rodícími se antropologickými vědami, které Johann Friedrich Blumenbach ustavil v sedmdesátých letech 18. století jako nauku o lidských rasách. Přibližně v padesátých a šedesátých letech 19. století se prosadila kraniometrie na úkor historické jazykovědy jako hlavní kritérium při určení rasové příslušnosti. Imaginace zrozená z čiré historické spekulace získala zdání vědeckosti.

V třicátých letech 19. století ukázal francouzský socialista Victor Courtet, že rasové učení může posloužit jako nástroj radikální rekonstrukce a revitalizace západní společnosti, otřesené modernizací. Victor Courtet předvídal celoevropské rasové hnutí, které každé rase opět přidělí místo, jež jí náleží v hierarchii bytí na základě vrozených schopností a kvalit. Na Courtetovy teze navázal o několik desetiletí později sociální darwinismus a eugenické hnutí. Díla Houstona Stewarta Chamberlaina, Ernsta Haeckela nebo Otto Ammona předznamenala radikalizaci německé politické kultury a vítězství genocidní imaginace nacistického hnutí nad politickým realismem.

Každá ideologie se rodí jako více či méně skrytý odraz a metaforická výpověď o určitých historických událostech (v tomto smyslu plní podobnou úlohu jako kdysi mýtus). Árijská imaginace byla metaforou vítězství Západu nad Indií (a uzurpací původně indického konceptu pro vyjádření západní civilizační nadřazenosti), triumfu, který rozhodl o výsledku eurasijské revoluce. Historický vývoj evropského kontinentu byl poznamenán skutečností, že vzpoura germánského Severu proti latinskému Jihu v době reformace skončila strategickým patem. Arminiovi potomci se nedokázali prosadit proti španělským žoldnéřům placeným americkým stříbrem. Nezpochybnitelná hegemonie germánského Severu vyplynula až z vítězství „anglosaské“ Velké Británie nad „keltskou“ Francií, které bylo symbolicky zpečetěno ztotožněním Germánů a Árijců. Expanzi árijské ideologie do západní politické kultury a věd o člověku lze proto chápat jako výraz snahy ztotožnit se s mimořádně prestižním symbolem rasové, civilizační a historické nadřazenosti.

Nacistický rasový totalitarismus, čerpající ze sociálního darwinismu a eugeniky, představoval pozdní reakci na výsledek eurasijské revoluce, na níž se Německo nemohlo kvůli své dočasné slabosti mezi 17. až 19. stoletím podílet. Identifikace rasově očištěného německého národa s Árijci implicitně prozrazovala touhu po globální nadvládě a z dlouhodobého historického hlediska vyjadřovala vzpouru nikoliv proti míru versailleskému, ale spíše vestfálskému. Germáni, přeměnění v důsledku eurasijské revoluce a orientální renesance v Árijce, představovali pro německou společnost, frustrovanou dlouhodobou mocenskou marginalizací, natolik sugestivní vzor, že mu nedokázala odolat – se všemi tragickými důsledky, které měla zmíněná megalomanská imitace pro moderní západní civilizaci.