Proč apokalypsa?

Konce světa byly v křesťanském prostředí vždy populární – vlastně po nich skrytě prahneme, ať už to bylo v roce 1000, nebo dnes. Komu by se takový konec světa nehodil? Manželka nás nemiluje, děti neposlouchají, šéf dusí, peníze docházejí. Náhlé zahřmění shůry by naše problémy vyřešilo jako máloco jiného. Současný milenarismus se od toho klasického či ekologistického liší tím, že je jaksi starodávnější a operuje s „mayskou kartou“, nikoli s tím, že svět bude zničen pro lidské hříchy, tradiční či „ekologické“. Ve střední Americe měly konce světů a ér bohatou tradici, v mayském i aztéckém prostředí – i v době Cortézova příchodu byla pozorována četná znamení konce věku a říše a panovník Montezuma z tohoto důvodu nekladl téměř žádný odpor, ba s uchvatiteli smutně, leč účinně spolupracoval. Je pozoruhodné, že například Čína tento druh obav vůbec nezná, jakkoli její historie je na velkoformátní katastrofy přírodní i společenské věru bohatá. Řídí- li svět neosobní a samoregulující princip tao, nemůže se v podstatě nic skutečně katastrofického stát – celek všehomíra se nakonec zase vrátí do původní podoby, jako natažený gumový proužek. Ilustrativní pro tento způsob uvažování je někdejší jednání Chruščeva a Maa, jemuž chtěl sovětský vůdce prozradit tajemství atomové bomby. „Skvělé, drahý Nikito, naděláme si je a okamžitě zahájíme válku proti imperialismu! Polovina, možná dvě třetiny lidstva zahynou, ale zbytek se zase namnoží, a bude se jim dařit lépe nežli kdy předtím!“ Pod tíhou této logiky se i drsný stalinský bijec zalekl a recept nedal. Snad z tohoto důvodu prý Čína i v nejhorších dobách vždy vzbuzovala dojem, že to nejlepší má ještě před sebou.

Média jsou dnes plná krizových scénářů a apokalyptických vizí. Přitom žijeme nejpohodlněji a nejjistěji za celé lidské dějiny, vesměs umíráme přirozenou smrtí v pokročilém věku uprostřed luxuriantní hojnosti. Obava z toho, že příštím rokem ekonomika nepoporoste o očekávaných pět procent, ale jen o jedno, se jeví jako katastrofa vedoucí téměř ke zhroucení společnosti jako celku. Přitom v případě neúrody se ekonomika středověkého státu propadala meziročně třeba o padesát procent, ale ten to vcelku ve zdraví přežil – jen se toho roku snědlo víc chleba s otrubami a lebedy, ani nemusel vypuknout hladomor. Současná společnost je komplexní, zašmodrchaná a zároveň křehká jako řekněme deštný prales. Krize vzniká ze všeho nejspíš právě pocitem krize, podobně jako válka vzniká, pokud nejsme přímo napadeni, právě pocitem, že je konflikt nevyhnutelný. Představují-li světové finance cosi jako chumáč důvěry na hony vzdálený někdejším zlaťákům v truhlici, nehlodá ztráta bazálního optimismu přímo na jejich kořeni? Nepřejeme si alespoň skrytě kolaps a nový začátek, nejsme z pohodlných, ale podivně zdeformovaných vztahů mezi lidmi, lidmi a věcmi a ztráty globálního smyslu podrážděni a nalomeni? Neznám člověka ve svém širším okolí i v Evropě vůbec, který by byl šťastný a nepřál si změnu, řada by dokonce přivítala i změnu k horšímu, jen „aby se něco dělo“. Potíž je ovšem v tom, že každý by si přál změnu jinou, jak psal kdysi Karel Havlíček: „tomu sušit, tomu močit…“ Proč si vlastně žádá naše srdce katastrofy a apokalypsy, a to už od dávných dob? Jsme ustrojeni na mnohem větší koncentraci a pravděpodobnost nebezpečí, násilí a hrůz, než současná doba skýtá, na drsný paleolit: před domem, v němž bydlíme, s největší pravděpodobností nečíhá ani tygr, ani ukrytí nepřátelští bojovníci, když nás chytí policisté při přecházení na červenou, nebudou nás pravděpodobně mučit, ale dají nám blokovou pokutu. Odtud pochází i ne zcela vědomá „objednávka“ pro média, psát zejména o věcech znepokojivých, hrůzných a negativních, v západním provedení pravý opak zářných fejetonů s rozesmátými bezproblémovými kolchoznicemi našich mladých dnů. Kolchoznice byla znásilněna, v pšenici je spousta pesticidů a těžkých kovů, srpy jsou tupé a nekvalitní, předseda družstva je korupční manipulátor a lhář. Školka fungující neupoutá stopu pozornosti, školka vyhořelá s očouzenými tělíčky obětí je mediálním magnetem největšího kalibru. Na krvi skutečné i přenesené se nepase už zdaleka pouze bulvár, ale média jako celek, v mediokratické společnosti nejmocnější činitel – věc sama je ničím, její „mediální obraz“ vším. Toto celkové nastrojení zajisté umožnilo rozkrýt spoustu veřejných i polotajných nepravostí a „afér“ a zjednat nápravu, sílící tlak na nové „senzace“(od sensatio – podráždění) a jejich usilovné hledání však může budit dojem, že sedíme přímo uprostřed největší žumpy všech dob. Je zcela nepochybné, že dnešní evropská velkoměsta jsou nejbezpečnější, co kdy byla – v Paříži 18. století se občané po setmění doma barikádovali. Ač to asi není s jistotou zjistitelné, zajímalo by mne, zda korupce přítomné doby je percentuálně větší nežli v roce 1912 či nikoli, nebo jen objem veřejných peněz neobyčejně narostl a celkové kvantum tedy velmi stouplo. Jakmile otevřeme internet či noviny, můžeme se ihned „zdravě naštvat“, popřípadě i uslyšet potopu světa hučet ze všech škvír. Z druhé strany i za Brežněvovy éry bylo svým způsobem „dobře a bezpečno“, nepopravovalo se, bylo kde bydlet, co jíst, školství i zdravotnictví bylo zdarma. Co to bylo za frustraci a marnost, si však ještě pamatuji dobře a zcela analogicky k tomu dnes ve společenském jícnu velmi temně duní. Apokalypsu vaříme ve světovém i evropském kotli sami…