Barvoměnky a batolci

Jde o dva druhy denních motýlů z čeledi babočkovitých (Nymphalidae) – batolce duhového (Apatura iris) a batolce červeného (Apatura ilia). První je větší a změna zbarvení jeho křídel přechází do jasné modři, druhý je menší a vyskytuje se ve dvou formách. U formy ilia je barvoměna modrofialová, u formy clytie modročervená (odtud druhový název). Forma clytie je místy hojnější než forma ilia. Barvy mění pouze samci, samice jsou hnědé nebo hnědočerné. Batolec červený se od batolce duhového liší výraznými očky na předních i zadních křídlech a světlým zakončením tykadel. Naopak batolec duhový má na bílém příčném pásu zadního křídla zřetelný výstupek („zoubek“) rovněž bílé barvy.

Křídla motýlů (odborný název řádu zní „šupinokřídlí“ – Lepidoptera) jsou kryta velikým množstvím mikroskopických šupinek, které se na sebe pokládají jako tašky na střeše. Snadno se dotykem otírají, takže souvislé zbarvení křídel může být poškozeno. Čerstvě vylíhnutý motýl je „bezvadný“, ale po několika dnech již může být jeho zbarvení poněkud „ošoupané“.

Změna barvy u batolců podle úhlu dopadajícího světla není způsobena chemickými barvivy, nýbrž tzv. strukturálním zbarvením, které je fyzikální povahy. Vzniká interakcí světelných paprsků s povrchem určitého druhu šupinek na motýlích křídlech. Šupinky mají po celé délce povrchu vláknité výstupky, které jsou pravidelně uspořádané do rovnoběžných řad. V prohlubních mezi hřebínky vystupují kolmé příčky, jejichž rozestup je srovnatelný s vlnovou délkou světla. Na nich se sluneční světlo rozkládá podobně jako na mikroskopických drážkách disku CD. Světlo určitých vlnových délek se odráží, zatímco jiné je pohlceno. Jako důsledek složitých interferenčních jevů pak vnímáme pouze modrou složku odraženého denního světla. Tyto specifické šupinky mají u batolců pouze samci, ale známe je i u bělopáska topolového či u mnoha tropických druhů motýlů.

Batolci se vyskytují na okrajích lesů, lesních cestách a březích potoků či řek. Podobně jako jiné babočkovité motýly je láká pach moči, výkalů, hnijícího masa, ale též pot, látky obsahující sodík a dusíkaté substance. Proto sají také vodu a zvířecí moč na lesních cestách. Vyskytují se ve vrcholném létě v jedné generaci, od června do srpna. Živnými rostlinami housenek jsou různé druhy jív, u batolce červeného též osiky. Samice nakladou vajíčka na podzim, mladé housenky přezimují, dorůstají na jaře a kuklí se na listech živných stromů či keřů. Pro vývoj batolců je důležité neničit takzvané „plevelné“ stromky vroubící lesní cesty, což by měli respektovat lesníci a lesní dělníci. Batolec červený a další druhy tohoto rodu jsou v České republice chráněny zákonem jako ohrožené.

Nejstarší odborný popis rodu Apatura z roku 1775 najdeme v díle Ankündung eines systematischen Werkes von den Schmetterlingen der Wienergegend rakouských učitelů Johanna Ignaze Schiffermüllera (1727–1806) a Johanna Michaela Denise (1729–1800), kteří působili ve vídeňské tereziánské akademii. Jejich sbírky motýlů v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni (Naturhistorisches Museum Wien) byly v bouřlivém roce 1848 zničeny. Schiffermüller byl vynikající přírodovědec a teolog 18. století. Popsal asi 400 druhů a poddruhů motýlů. Také se věnoval studiu barev a napsal pojednání Versuch eines Farbensystems (1772), v němž podal teoretický základ fyzikálního principu světla. Dílo věnoval Václavu A. Kounicovi.¹⁾ Po Schiffermüllerovi popsal znovu rod Apatura z čeledi babočkovitých dánský přírodovědec Johann Christian Fabricius, žák Carla Linné, roku 1807 v časopise Magazin für Insektenkunde (Illiger, č. 6, s. 280).