Vrána k vráně aneb Protiklady se přitahují

Otázka výběru partnera je dlouhodobě v popředí zájmu nejen mnohých odborníků, ale i laické veřejnosti (důkazem může být jakýkoli lifestylový časopis, ať už pro ženy, či pro muže, ze zásady obsahující rubriku „vztahy“). Snaha odhalit klíč, podle něhož si vybíráme partnery, je takřka nekončící, což se odráží i v neustále narůstajícím počtu studií zkoumajících tuto problematiku. Na jejich základě se ukazuje, že existují jak preference, které se u lidí vyskytují stabilně v různých obdobích či kulturách (např. symetrie), tak preference, které jsou vysoce variabilní. Mnoho současných výzkumů se zaměřilo na testování dvou základních teorií, které se snaží individuální preference ve výběru partnera objasnit. První z nich je teorie homogamie, podle níž u partnerů preferujeme sobě podobné charakteristiky, zatímco podle druhé, tzv. teorie komplementarity, jsme naopak přitahováni partnery s vlastnostmi opačnými, než máme sami.

Daleko rozsáhlejší empirickou podporu zatím získala teorie homogamie. Mezi partnery napříč různými kulturami se potvrdila podoba či shoda v řadě znaků, jako je např. výše dosaženého vzdělání, socioekonomický status, fyzická atraktivita, rasa, věk, intelektuální schopnosti, náboženské vyznání, povolání, obličejové rysy, některé osobnostní vlastnosti, ale i čichové schopnosti či krevní skupina. U sobě podobných jedinců navíc můžeme předpokládat podobné preferované hodnoty a podobný pohled na svět, což v jejich očích zvyšuje vzájemnou atraktivitu. Není tedy překvapením, že podobnost mezi partnery např. v dominanci či rozhodování přispívá k partnerské spokojenosti. Podobnost v určitých vlastnostech napomáhá také udržení vztahu, což mimo jiné zvyšuje šance jejich potomků na zdárné dospění. Skutečně se ukazuje, že partneři, kteří si jsou alespoň v některých z uvedených aspektů podobní (např. ve věku či vzdělání), spolu zůstávají déle, jsou ve vztahu spokojenější a mají více dětí než ti, kteří si podobní nejsou.

Skutečnost, že partneři jsou si v mnohých znacích podobní, může být částečně důsledkem efektu proximity – lidé si nacházejí častěji partnery ze stejné čtvrti, ze stejného zaměstnání, školy apod. Z evolučního hlediska lze homogamii vysvětlit pomocí teorie příbuzenského výběru Williama D. Hamiltona, podle níž jedinec pomáhá svým příbuzným, kteří nesou část jeho genů, protože při jejich rozmnožení se do další generace dostanou i geny pomáhajícího jedince. Kromě toho, že své příbuzné asi nejlépe poznáme podle toho, že s nimi sdílíme domácnost, můžeme příbuznost neznámého jedince odhadnout také pomocí fenotypové podobnosti. Tato schopnost rozpoznání geneticky podobných jedinců se nazývá mechanismus fenotypové podobnosti a je založena na předpokladu, že se genotyp odráží ve fenotypu (vnějších projevech genu). Živočichové včetně člověka mají podle této teorie vrozený algoritmus, jehož pomocí aplikují svůj vlastní fenotyp jako šablonu na neznámé jedince a následně preferují ty, jejichž rysy jsou podobné jejich vlastním. Tento algoritmus si mohou vytvářet na základě vzhledu či pachu svých příbuzných. Fungování takového mechanismu podporují i mnohé experimenty prováděné na jiných živočišných druzích, které jsou schopny rozpoznat genetickou podobnost na základě sdílených olfaktorických a vizuálních podnětů. V souladu s touto teorií dochází také mezi vzájemně podobnými jedinci k většímu altruismu, i když nejsou geneticky příbuzní. Větší spokojenost v partnerství sobě podobných jedinců můžeme tedy vysvětlit např. větší tendencí vzájemně si pomáhat.

Některé výzkumy ovšem ukazují pravý opak – tedy že lidé preferují u potenciálních či reálných partnerů spíše komplementární (odlišné) znaky. Jedním z možných vysvětlení tohoto jevu je předpoklad, že komplementární jedinci se navzájem přitahují, protože se zvyšuje šance na uspokojení jejich vlastních potřeb. Např. dominantní člověk si podle tohoto modelu může vybírat spíše submisivnějšího partnera. Často se tato strategie objevuje u dvou konkrétních znaků, jejichž preference se však liší u mužů a u žen – ženy častěji preferují starší a vzdělanější muže a muži zase mladší a méně vzdělané partnerky. Strategie výběru opačných znaků u partnerů by mohla být výhodná i z biologického hlediska. Preference komplementárního partnera totiž mohou, na rozdíl od upřednostňování partnera s podobnými znaky, zamezit inbreedingu, což je křížení mezi geneticky příbuznými jedinci (u lidí se aktivita, která vede k inbreedingu, nazývá incest). Důsledky inbreedingu totiž mohou být negativní, může například dojít k nahromadění škodlivých alel,¹⁾ což v konečném důsledku vede nejen ke snížení schopnosti se rozmnožit, ale také schopnosti dožít se reprodukčního věku. Podle tzv. Westermarckova efektu k sobě lidé, kteří spolu v raném věku vyrůstali, nejsou sexuálně přitahováni – jedinci, s nimiž jsme sdíleli od dětství domácnost, jsou totiž s velkou pravděpodobností naši pokrevní příbuzní. Tato teorie získala jistou empirickou podporu např. v izraelských kibucech, kde spolu nepříbuzné děti vyrůstají stejně jako sourozenci, či prostřednictvím tchajwanského zvyku vychovávat budoucí manžele pospolu již odmalička. Ukázalo se totiž, že páry, které spolu vyrůstaly, se častěji rozcházejí a mají méně potomků než páry, které se seznámily až v dospělosti. Krom těchto etnografických studií byla hypotéza komplementarity, na rozdíl od homogamie, podpořena málokterým výzkumem. Naopak se ukázalo, že počáteční přitažlivost mezi potenciálními partnery s odlišnými charakteristikami se vyvine v dlouhodobý vztah méně často než mezi partnery podobnými. Některé vlastnosti, které jsou v počátku vztahu vnímány jako velmi atraktivní, se mohou zprotivit a jsou interpretovány jako vlastnosti zcela negativní (z relaxovaného, uvolněného člověka se stane „lajdák, který chodí vždy pozdě“, ze stydlivé dívky se stane „zakomplexovaná a nespolečenská osoba“, vytrvalý muž může být nakonec nahlížen jako „tvrdohlavec, s kterým nic nepohne“). Tyto vztahy pak bývají ukončeny dříve než vztahy založené na homogamii.

Ve výzkumu zaměřeném na výběr partnera však narážíme na jednu komplikaci – lidé totiž často uvádějí preference, které příliš neodpovídají jejich reálnému partnerskému výběru. Jinak řečeno, charakteristiky aktuálního partnera se mohou zásadně lišit od charakteristik uvedených u ideálního partnera. To potvrzují i studie prováděné během „speed datingu“,²⁾ které ukazují velice nízkou shodu mezi předem avizovaným a reálným výběrem partnera. Dále se ukázalo, že ženy jsou přitahovány muži s odlišným MHC (hlavní histokompatibilní komplex, který má významnou funkci v imunitním systému), avšak některé studie ukazují, že složení MHC genů skutečných párů se neliší od náhodně spárovaných jedinců. Tato nesouhlasnost preferovaných a aktuálních partnerů může být způsobena mnoha faktory, jež proces párování ovlivňují. Svou roli mohou např. sehrát různé faktory prostředí (sociální, geografické atd.) nebo situace, kdy příležitosti nemusí nutně korespondovat s tím, po čem lidé opravdu touží. Proto mohou být lidé nuceni dělat vzhledem ke svým preferencím kompromisy nebo snížit své celkové nároky. Tento nesoulad mezi preferovaným a aktuálním partnerem se objevuje také u strategie homogamie a komplementarity: zatímco si lidé často vybírají partnery, kteří jim jsou podobní, jsou-li tázáni na své preference, většina z nich udá, že touží spíše po partnerovi komplementárním než podobném.

Tuto zdánlivou rozpolcenost lidských tužeb a reálného jednání lze však vysvětlit např. z hlediska perspektivnosti daného partnerství. Podobnost partnerů se totiž ukazuje spíše u dlouhodobých párů či manželů než u párů, které spolu teprve krátce „chodí“. Dokonce se zdá, že podobnost u krátkodobých vztahů atraktivitu partnera snižuje. Na základě těchto studií by se tedy dalo říci, že v dlouhodobém partnerství převažují přímé sociální výhody podobných partnerů nad sexuální přitažlivostí partnerů s komplementárními znaky. To, jak výhodná či nevýhodná je podobnost či komplementarita partnerů, může tedy záviset na mnoha faktorech, ať již se jedná o perspektivnost daného partnerství, nebo různé sociokulturní faktory. Výše jsme například zmínili častý výskyt komplementární strategie výběru partnera ve věku a vzdělání, přičemž ženy si častěji vybírají starší a vzdělanější muže. Nutno však zdůraznit, že tento typ preferencí se objevuje zejména v kulturách, kde má dominantní postavení muž, kdežto v západních společnostech, kde ženy a muži zastávají ve společnosti podobné postavení, se neobjevuje tak často.

Používání popsaných strategií výběru partnera tedy podléhá různým vlivům, a co je ještě důležitější – tyto strategie se nemusejí vzájemně vůbec vylučovat. Ačkoli se na první pohled může zdát, že teorie komplementarity („protiklady se přitahují“) a teorie homogamie („vrána k vráně“) jsou v rozporu, ba že se dokonce navzájem vylučují, ve skutečnosti se mohou spíše doplňovat. Každá z těchto strategií s sebou nese jisté výhody i nevýhody, a proto dochází k tomu, že v některých znacích upřednostňujeme u skutečných či potenciálních partnerů podobnost (často to bývají sociálně-kulturní znaky, jako je náboženské vyznání), zatímco v jiné oblasti naopak preferujeme ty rysy, které doplňují naše vlastní (výbušný člověk si spíše vyhledá relaxovaného partnera). Problémem uvedených studií je totiž to, že se většinou zaměřují jen na jeden nebo několik málo znaků, o nichž se nakonec zjistí, že jsou u partnerů spíše podobné či naopak odlišné. Většinou to však neplatí o celém spektru znaků zahrnujících znaky morfologické, osobnostní či behaviorální. Další výzkumy by se tedy podle nás měly zaměřit na to, jaká kombinace podobných a komplementárních znaků přispívá k pozitivním stránkám partnerství, jako je spokojenost partnerů.

Možná by bylo trefnější známá pořekadla spojit dohromady, například tak, že sice vrána k vráně sedá, jedna je však bílá a druhá černá.