Čína plná otázek

V roce 1378 v Praze umírá Karel IV. V Číně byl tou dobou u moci již deset let první panovník dynastie Ming – Ču Jüan-čang, který vládl jako císař éry Chung-wu. Dne 2. února 1421 odmítl polský král Vladislav nabídku husitského poselstva, aby se stal českým králem. „Onoho dne se u příležitosti čínského Nového roku uprostřed nádhery Pekingu¹⁾ shromáždili králové a vyslanci ze všech koutů Asie, Arábie, Afriky a Indického oceánu, aby vzdali hold císaři Ču Timu, synu Nebes [Jung-le, třetí císař dynastie Ming]. Flotila obřích lodí… přivezla do Číny vládce a jejich zástupce… ne méně než osmadvaceti hlav států, avšak ani vladař říše římské, ani císař byzantský, ani dóže benátský a ani králové Anglie, Francie, Kastilie a Portugalska mezi nimi nebyli. Nikdo je nepozval, protože o tak zaostalé země… neměl čínský císař valný zájem,“ spekuluje Gavin Menzies.²⁾ I když dynastie Ming³⁾ byla u moci až dor. 1644, již za císaře Jung-leho se však Čína uzavřela do sebe. V noci 9. května 1421 vyhořelo pekingské Zakázané město, císař Jung-le ztratil přízeň Nebes. Jeho syn Ču Kao-čch’ (císař éry Chung-si) ukončil zámořské plavby, které vedl eunuch Čeng Che a za vlády Jung-leho vnuka Ču Čan-ťiho (císař éry Süan-te) ovládla Říši středu xenofobie. Lodě, které se vrátily z dalekých plaveb, shnily. Záznamy byly důsledně zničeny a zámořské plavby záhy upadly v zapomnění. V tisícileté čínské historii byly odjakživa doby velkých vzestupů i pádů. Podle soudobých ukazatelů – především hrubého domácího produktu – míří nyní Čína strmě vzhůru. Je však „západní“ HDP tím pravým ukazatelem pro Čínu? Média generalizují a vybírají si jen části reality. Vznikají tak mýty a Čína stále uniká našemu chápání.

Čína jako jeden celek?

Kateřina Menzelová zdůraznila, že to, co platí pro jednu část Číny, bývá chybně zevšeobecňováno pro celou Čínu. Po návratu z Číny se jí lidé například ptají, zda jedla psa. A považují to za jídlo běžné všude po Číně, což samozřejmě není pravda. Kdo navštíví Šanghaj nebo Peking, má často mylný dojem, že zná celou Čínu… Jan Chmelarčík pohled ještě zkomplikoval: „Mluvíme o Čínské lidové republice, anebo mluvíme o Číně včetně Tchaj-wanu? Jak se na Tchaj-wan vlastně díváme? Je to nezávislý stát, nebo jenom odtržená provincie? Je Čína ještě Singapur? Nebo je Čína i chinatown, třeba někde v Americe? Čína není dobře definovaná. Jestliže se dnes bavíme o Číně, půjde hlavně o Čínskou lidovou republiku. Má centrální vládu, proto některé věci na určité úrovni platí pro celou Čínu.

Základní mýtus

„Největším současným mýtem panujícím o ČLR je ten, že to je komunistická země,“ upozornil Jan Chmelarčík. To je však myšlenkový zkrat, který přirovnává třeba k názoru, že Země je placatá – na určité úrovni to může fungovat, v běžném životě to platilo po tisíciletí, ale tak jednoduché to opravdu není. Zkrat spočívá v tom, že v Číně vládne jedna strana, která se jmenuje Komunistická strana Číny – takže v Číně je komunismus. Jenže v Číně je v současné době „státní kapitalismus“. To je asi nejbližší definice toho, jak řízení v praxi funguje. Číňané pro to mají vlastní výraz – socialismus s čínskými rysy. Další vrstvou myšlenkového zkratu je představa, že když v Číně vládne komunistická strana, je tedy zemí komunistickou, a tak je to tam stejné, jako to bylo tady před rokem 1989. To je ovšem velmi daleko od pravdy. „V České republice před rokem 1989 v podstatě neexistovalo soukromé podnikání, zatímco s trochou nadsázky můžeme říci co Číňan, to podnikatel. Ve vztazích v podnikání platí ten úplně nejdravější kapitalismus,“ doplnila Kateřina Menzelová.

Čínské statistiky – je to pravda?

Oba diskutující se víceméně shodli, že čínské hospodářské ukazatele příliš zkreslené asi nejsou. Pokud navštívíte Čínu s odstupem několika let, vidíte, že boom je ohromný. Ovšem rozdíl mezi vývojem na východě Číny je nesrovnatelný s tím, co je na západě. Neustále se opakuje, jak ohromující růst Číny je, chybí v tom však druhá půlka informace. Je totiž snadné růst, pokud jste malí, v tomto případě ekonomicky. Růst o 10 % je pro rozvojovou zemi poměrně snadné a Čína se často na mezinárodním fóru ohání tím, že je stále ještě rozvojovou zemí. Pokud použijeme jiné kritérium, a to HDP na hlavu, tak se stále řadí mezi rozvíjející se ekonomiky. Číňané tento argument používali, když je eurozóna žádala o pomoc a investice do záchranného fondu.

Čínské školství

Kateřina Menzelová studovala v r. 1995 na pekingské univerzitě, ale pohybovala se hlavně mezi zahraničními studenty, protože v té době byla značná snaha studenty separovat. Na Tchaj-wanu však bydlela na koleji s Číňankou, která hned po výuce zasedla ke stolu a s nepředstavitelnou pílí se učila až do noci. Nedávno britská agentura zpracovala porovnání, kde se Pekingská univerzita umístila na 49. místě na světě, kdežto Univerzita Karlova se pohybovala ve čtvrté stovce. Mají však jiný způsob výuky – nadrilovat vše zpaměti.

Jan Chmelarčík má jiné zkušenosti. Studoval v Číně hudbu, chodil do školy s Číňany v ČLR a byl tam později (2002–2003 a 2006– 2007). Také pobýval nějakou dobu na čínském venkově a myslí si, že Čína má pořád co dohánět na úrovni základního a středního školství, zvláště ve venkovských oblastech. Momentálně je v Číně velkým problémem školné. Základní docházka je sice povinná, ale školné se platí už na základních školách. Není vysoké, většina lidí si ho může dovolit, ale přesto je na venkově dost mladých lidí, kteří dokončí jenom základní školu, což odpovídá prvnímu stupni u nás. Střední škola v Číně začíná jakoby od naší páté třídy jako nižší střední škola. To, čemu my říkáme střední školství, je vyšší střední škola. Když se Číňané chlubí tím, že mají dokončenou střední školu, může to znamenat jenom nižší střední školu, tedy v našem systému to odpovídá základnímu vzdělání. Na středních školách se platí vyšší školné a na vysokých školách se platí vysoké školné. To dost ovlivňuje přístup studentů ke vzdělání i způsob, jakým si své obory vybírají a jak se jim věnují. Na Tchaj-wanu se skutečně na vysoké škole dře víc. V ČLR se dře na střední škole. Cílem je dostat se na vysokou školu. Ale přijímací zkoušky si můžete zpravidla vyzkoušet jenom jednou. Mladí Číňané jsou cepováni především na střední škole, kde často nemají žádný volný čas. Když přijdou na vysokou školu – a platí školné – nestává se tak často, že by je ze školy vyhodili, protože jsou zdrojem peněz. Pozitivum je, že velká část těchto peněz jde skutečně do kapes učitelů. Studenti, kteří se dostali na vysokou školu, si často nevědí rady s volným časem. Končívají někdy v internetových kavárnách a vyvinou si závislost na počítačových hrách.

Město a venkov

Když Jan Chmelarčík přijel v roce 2007 do Pekingu, velký kulturní šok nezažil. Pak jel dál do Ťi-nanu (Jinan), hlavního města provincie Šan-tung (Shandong), a rozdíl mezi Pekingem a Ťi-nanem mu připadal skoro tak velký jako mezi Prahou a Pekingem. A když potom z Ťi-nanu – má asi 6 milionů obyvatel – dělal výjezdy na venkov, například do „krajského“ dvoumilionového města, zase měl pocit stejně velkého kulturního rozdílu. A kolem byly ještě vesnice, v nichž se ocitneme zase úplně někde jinde, jako by byly z jiné planety.

Ve městech si lidé začínají zvykat na luxus, často na větší luxus než my. Na venkově naopak není úplně výjimečné, že v domě není pevná podlaha, ale udusaná hlína. V každém domě je třeba televize, ale už ne koupelna a vlastní voda. „Dnes (21. 12. 2011) jsem četla China Daily,“ říká Kateřina Menzelová, „a v Číně byl udělán průzkum spokojenosti s tím, jak se běžným Číňanům žije. Asi 70 % tázaných obyvatel, kteří žijí na venkově, odpovědělo, že při srovnání života nyní a před pěti lety, vidí pozitivní posun.“

Jan Chmelarčík připomněl, že když přijedete na venkov a zeptáte se na datum, dostanete odpověď podle lunárního kalendáře. Stejně tak je nebetyčný rozdíl mezi městem a venkovem v rituálním životě, v tom, jak se lidé k sobě chovají, jak se udržují rodinné vztahy, ve velikosti rodiny atd.

Chu-kchou (hukou)

Marek Kuchařík otevřel další blok otázek: „Čína formálně zrušila domovský registrační systém chu-kchou. Ten občana vázal k místu narození. Přesto podle mých informací zvlášť mladým Číňanům přetrvávající pravidla tohoto systému komplikují život.“ Chu-kchou se dělily na dva typy, na městské a rolnické. Držitelé rolnických chu-kchou v zásadě neměli nárok na důchod, na zdravotní pojištění, což byly přesně výhody městského chu-kchou. Rozdíl byl také v toleranci počtu dětí.

„Nedávno jsem byl na přednášce čínské socioložky o rozvoji systému sociálního zabezpečení,“ poznamenává Jan Chmelarčík. „Ten je třeba chápat velice široce, protože zahrnuje například i pomoc obětem přírodních katastrof, sociální a zdravotní pojištění. Ukazovala statistiky a představovala nám nový systém, který se začíná v první dekádě 21. století zavádět ve městech a postupně i na venkově. Říkala, je to záležitost posledních let, ale začíná tam platit. Není to povinné, ale lidé se k tomu rádi přidávají. Momentálně je prý podle statistik k zdravotnímu pojištění i na venkově přihlášeno 95 % lidí.“

Politika jednoho dítěte

Jan Chmelarčík vysvětluje, že platí základní princip: jedna rodina – jedno dítě, ale od začátku to bylo složitější a existuje celá řada výjimek. Když se první dítě narodí postižené, tak se nepočítá, dvojčata se počítají jako jeden porod. Když jsou oba rodiče jedináčci, smějí mít dvě děti v určitém odstupu od sebe, asi 5 nebo 7 let. Na venkově se běžně za normu považují dvě děti, a nejsou výjimkou rodiny se 3 nebo 4 dětmi. Takové rodiny často bývají zámožné a roli hraje i korupce. Když se do rodiny narodí další dítě, platí se pokuta, jejíž výše je nastavena podle místních podmínek a výrazně se liší mezi městy a venkovem. Na venkově je to třeba 10 000 jüanů (nyní 1 jüan = 3,20 Kč), ve městech to může být 100 000 nebo i 200 000 jüanů. Náklady na toto dítě mohou během života ještě narůstat, protože nemá nárok na některé benefity. Jelikož na venkově nefungoval systém sociálního zabezpečení a tradičně se investovalo do dětí, bylo velmi těžké přesvědčit lidi, aby počet dětí snížili. Velkou roli hraje i tradiční preference chlapců. To je další problém, který se však stejnou měrou týká například Tchaj-wanu či Indie.

Kateřina Menzelová připomněla, že systém neplatí pro etnické menšiny. U mladých Číňanů, kteří žijí ve velkých bohatých městech, zvykli si na pohodlný způsob života, vydělávají dostatek peněz a vedou skutečně luxusní život, se setkala také s názorem, že nechtějí mít ani jedno dítě. Jedináčci také nejsou ideální řešení. Často se jim přezdívá „malý císař“, protože je hýčká široká rodina. Ale zároveň na něj kladou enormní nároky. Vodí je do různých kroužků, chodí na hodiny klavíru. Do jednoho potomka rodina koncentruje všechny své sny a představy…

Čínský zázrak

Marek Kuchařík citoval Martina Hinoula,4 který odpovídal časopisu Respekt na otázku, zda budoucnost patří Číně: V žádném případě. To je pitomost. Když se podíváte na HDP světa, který je 60 bilionů dolarů, tak Evropa a Severní Amerika stále produkují 36 bilionů, zatímco Čína 6,5 bilionu. Můžete sice namítnout, že mají 9% růst, ale je také dobře říct, proč rostou. Protože my kupujeme jejich produkty. Jejich vlastní trh není nijak oslnivý. Navíc vláda některé ekonomické oblasti dotuje. A i když rostou téměř o 10 %, tak Evropa i Spojené státy jsou i s celou krizí a nízkým ekonomickým růstem stále napřed. Navíc takový růst není dlouhodobě udržitelný.

Kateřina Menzelová nesdílí pesimismus a nechtěla by Čínu charakterizovat jenom srovnáváním čísel, protože jiné prognózy zase předpovídají, kdy se Čína stane největší ekonomikou světa. Vidí ohromnou houževnatost a činorodost lidí v Číně. Nejsou zvyklí spoléhat se na nějaké sociální zabezpečení jako my. Otvírají si vlastní podnikání. Z toho usuzuje, že bude motorem budoucnosti. Spíše souhlasí s názorem, že Čína zažívá renesanci, v historii patřila mezi nejvyspělejší země světa. Mluvit o tom, že se stane něco nového, že teď teprve Čína nastupuje, není pravda.

Jan Chmelarčík se domnívá, že Čína bude čím dál častěji mluvit i do věcí, které se jí přímo netýkají. Tak jako se občas ohrazuje, že se někdo vměšuje do jejích vnitřních záležitostí, tak asi čím dál víc bude zasahovat do záležitostí jiných států. Myslí si, že to je dobře, pokud se do mezinárodních struktur konstruktivně zapojí, dlouhodobě se o to také snaží. Často se ho lidé ptají na Čínu a hned si sami odpovídají: „Oni nás tady ubijí čepicemi.“ On se však víc bojí těch, kteří tohle říkají, protože to jsou zpravidla lidé, kteří o Číně nic nevědí. Nikdy nevíte, co v panice udělá člověk, když se něčeho bojí.

Poslechněte si celý záznam na webu ČR Leonardo či si přečtěte přepis diskuse na webu Vesmíru.