Posláním historik
Český rozhlas Leonardo, Akademie věd České republiky a časopis Vesmír uspořádaly 19. září 2012 v budově Akademie věd na Národní 3 v Praze veřejnou besedu o současném postavení humanitních věd. Hosty byli doc. Michal Stehlík, Ph.D. (děkan Filozofické fakulty UK v Praze), doc. PhDr. Jana Čechurová (Ústav českých dějin Filozofické fakulty UK v Praze) a doc. Jaroslav Šebek, Ph.D. (Historický ústav AV ČR, v. v. i.), moderoval Robert Tamchyna (Český rozhlas Leonardo).
Název besedy odkazuje na kolektivní monografii Posláním historik (Nakladatelství Lidové noviny, 2012) věnovanou k 80. narozeninám jedné z nejvýraznějších osobností historiografie moderních českých dějin, profesoru Robertu Kvačkovi.
Výběr nejzajímavějších úryvků z diskuse odložím pro tentokrát stranou a odkazuji na celý záznam, který je na webu Českého rozhlasu Leonardo. Chtěl bych totiž upozornit na skvělý rozhovor s historikem Robertem Markem Friedmanem, profesorem dějin vědy na Institut for arkeologi, konservering og historie při Univerzitě v Oslu.1) Dotýká se oceňování vědců, významu humanitních věd i poslání historie. Friedman například říká:
Historie nám ukazuje vědecké tradice, které byly pohřbeny, i cesty, jimiž se věda nevydala. Historie nám může pomoci rozbít iluzi o nevyhnutelnosti současného stavu věcí. Zdá se, že to hlavní, k čemu v průběhu dvacátého století a zejména po druhé světové válce došlo, je poznatek, že výzkum a jeho pedagogické základy, péči o charakter, je možné oddělit. Rektoři univerzit chtějí mít samé sakra dobré lovce, kteří mají výsledky, kteří přitahují velké granty a kteří se vracejí s různými trofejemi, jako například s Nobelovou cenou. Takoví vědci jsou samozřejmě důležití, ale pokud se věda nepřestane řídit jednostranným zaměřením na soutěž a „výhru“ za každou cenu, bude to pro ni podle mého názoru z dlouhodobého hlediska znamenat prohru.
Nebo: Humanitní vědy potřebujeme. Potřebujeme nějaký zdroj kritické reflexe lidské zkušenosti, a tu může přinášet studium historie, filosofie, starých i moderních kultur, jazyka, literatury, umění a tak dále. Avšak studium těchto oborů neústí samo o sobě nutně v kritickou humanistickou reflexi anebo v to, že bychom se stávali lepšími lidmi. Žádný obor není ze své podstaty humanitní – domnívám se, že záleží na otázkách, s nimiž k tomu oboru přistupujeme… Jsem dostatečně staromódní na to, abych si přál věřit, že smyslem humanitních věd by mělo být pomáhat nám vést morální a přemýšlivý život (a slovo morální používám ve velmi širokém smyslu).
Připadá mi, že poslední věta také vysvětluje klesající podporu humanitních věd – jako by morální a přemýšlivý život už patřil do historie.
Poznámky
1) „Do Nobelovy medaile se vrylo mnoho lidských slabostí“, Dějiny a současnost 34, 22–25, 2012/10, rozhovor připravila Doubravka Olšáková, překlad Pavel Černovský).
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [328,97 kB]