Sokolovna v Litovli

Letošní rok se nese ve znamení sportu a tělesné kultury. V Londýně se již potřetí uskutečnily olympijské hry a nejstarší český tělocvičný spolek Sokol si připomněl stopadesátileté jubileum. Se stavbami, které pro svou činnost Sokol i další české nebo německé sportovní kluby stavěly, se zakrátko seznámíme v publikaci, kterou u příležitosti konání olympiády vydá na popud Českého olympijského výboru pražské nakladatelství Prostor. Ať už v ní litovelskou sokolovnu najdeme či nikoliv, rozhodně stojí za to tuto neznámou funkcionalistickou stavbu představit. Díky ní a dalším podobným si nejlépe uvědomíme, jak úspěšným se tento styl ve třicátých letech stal. Jestliže v předcházející dekádě pro bílou krabicovou architekturu horovala jen hrstka progresivně smýšlejících a nadšených jedinců, tak o dekádu později se s ní ztotožnili již tisíce stavebníků jak ve velkých i malých městech, tak a venkově. Utilitární architektura jim totiž umožnila realizovat stavby, které si dříve nemohli z ekonomických důvodů dovolit. Přesně tak tomu bylo v případě litovelské funkcionalistické sokolovny, která půvabné místo nacházející se na břehu Uničovského rybníku v sousedství historizující budovy gymnázia původně opanovat neměla. První projekt sokolského svatostánku v intencích moderního klasicismu navrhl pražský architekt Alois Dryák, žák Friedricha Ohmanna a generační souputník Jana Kotěry. Jeho bezpochyby velkorysá studie, vypracovaná v roce 1929, byla zřejmě nad finanční možnosti malé sokolské jednoty. Její představitelé se proto rozhodli objednat projekt úspornější varianty budovy, jehož se nakonec chopil brněnský architekt Josef Dovrtěl. Jak se mladý projektant k zakázce dostal, zůstává opředeno tajemstvím – stejně jako jeho životní příběh. Kromě kusých informací o jeho životě – narodil se 20. února 1901 v Lipníku nad Bečvou a je autorem učebnice Technické kreslení z roku 1964 – dosud nevíme, na kterém architektonickém učilišti absolvoval, a dokonce ani neznáme další jeho stavbu. Nicméně podle litovelské sokolovny můžeme soudit, že byl talentovaným tvůrcem.

Projekt budovy vypracoval v červnu 1933, přičemž samotná stavba probíhala od jara následujícího roku do června 1935, kdy byla slavnostně otevřena, ovšem bez lázní, s nimiž architekt původně počítal. Přesto návštěvníka sokolovny uvítalo velkolepé vstupní průčelí charakteristické trojicí velkých oken osvětlujících hlavní sál. Funkcionalistickou strohost a čistotu tvarů vhodně doplňuje červené provedení dřevěných a kovových okenních i dveřních rámů, vlajkových stožárů, nápisu Sokolovna nebo trubkových zábradlí evokujících známý cvičební nástroj – žebřiny. K sportovnímu areálu, vybudovanému v letech 1932–1933, směřuje zadní průčelí, které zčásti dělí luxferová stěna, osvětlující vnitřní schodiště. Dále jej prolamují velká okna nářaďovny a pásová okna u stropu velkého sálu. Celou stavbu dynamicky člení víceúrovňová střecha.

Projekt zaznamenal během výstavby jisté změny, způsobené pravděpodobně finanční situací stavebníka, jelikož cena stavby přesáhla jeden milion korun. Plocha jeviště se zmenšila, zůstalo jedno točité schodiště vybudované v zákulisním prostoru. V patře budovy vznikl úzký prostor malého sálu. Velkolepé otevření sokolovny v roce 1935 se stalo jednou z posledních českých národních slavností. Za druhé světové války zde fungovala první školní jídelna. Nyní sokolovnu využívá gymnázium pro hodiny tělesné výchovy a místní divadelní spolky pro svá představení.