Četli jsme...

V posledních letech se ve vzrušených diskusích kolem hodnocení českého výzkumu, vývoje a inovací (VaVaI) s velkou frekvencí objevuje pojem „kafemlejnek“. Je tak posměšně označován před několika lety vládou oficiálně přijatý systém, ve kterém je každému výsledku (vědecké publikaci, knize, patentu atd.) přiřazen určitý počet bodů. […]

Tak by se mělo objektivně ukázat, jak byla která instituce produktivní, a tato předcházející výzkumná produktivita by se měla vzít v úvahu při rozdělování veřejných institucionálních prostředků na další období.

Tento systém vznikl z dobrého úmyslu získat nástroj k odlišení těch, kteří produkují skutečně cenné výsledky (publikace v mezinárodních časopisech, vědecké monografie, mezinárodní patenty), od těch, kteří produkují spíše jen „informační šum“, bezcenné výzkumné zprávy a publikace v obskurních časopisech. […]

[…] v případě vědeckých publikací má kafemlejnek zabudovaný mechanismus, který v principu preferuje kvalitní výsledky – bodové hodnocení se odvíjí (poměrně sofistikovaným způsobem) od kvality a prestiže časopisu, ve kterém byly výsledky publikovány […] a bere v úvahu i oborová specifika.

[…] Zásadní problém je i v tom, že je opravdu těžké objektivně říci, zda například odborný článek v nějakém kvalitním chemickém mezinárodním časopise má mít obdobný počet bodů jako článek v kvalitním matematickém či sociologickém časopise („srovnávání hrušek a jablek“).

Je dobré si ale uvědomit, že v „předkafemlejnkové“ době se často jako měřítko výzkumné produktivity používal prostě celkový počet publikací stylem kus jako kus, bez ohledu na to, jestli se jednalo o články ze světově prestižního časopisu nebo z „Podbrdských rozhledů“. To je určitě ještě horší než kafemlejnek!

Musím přiznat, že vznik tohoto kafemlejnkového systému mám do značné míry na svědomí (a mnozí mi to dodnes předhazují). V letech 2003 až 2005 jsem totiž byl předsedou jedné ze tří poradních komisí při Radě pro výzkum a vývoj (RVV; dnes má tento poradní orgán ve svém názvu ještě veledůležité slůvko „inovace“, takže je to RVVI). V této komisi pro oblast věd o živé přírodě a chemických věd tehdy působila řada význačných vědců (místopředseda Pavel Hobza, Michal Anděl, Milan Elleder, Josef Fulka, Jan Krekule, Michal Marek, Bohuslav Ošťádal, Václav Pačes, Blanka Říhová, Vladimír Viklický, Kamil Wichterle, Jan Zrzavý). […]

Jisté je, že systém přijatý RVVI na základě návrhu naší komise v prvních dvou letech zafungoval docela dobře – jasně identifikoval instituce, které nevyprodukovaly žádné nebo téměř žádné systémem oceňované výsledky. Jakmile se ale systému zmocnili úředníci, kteří v něm našli jakýsi zázračný „objektivní“ nástroj, který z nich sejme zodpovědnost za rozhodování, a začalo se s přidělováním části institucionálních prostředků přímým převodem kafemlejnkových bodů, začaly být zřejmé zásadní problémy: • špatná souměřitelnost různých oborů; • naprostá nevhodnost systému pro některé obory (humanitní, technické, matematika); […].

Celý text a obšírná diskuse je na www.ceskapozice.cz/domov/veda-vzdelavani/hodnoceni-vedy-proc-„kafemlejnek“-nemele-jak-mel