Sedmero smrtelných hříchů

Každá profese a každá nauka má svou terminologii. Obvykle jsou termíny cizí slova nebo běžná slova příslušného jazyka, která dostávají nový, specifický význam, a tak těm, kdo jsou od dané nauky či profese daleko a definice neznají, nezbývá nic jiného, než interpretovat i její odborné termíny podle jejich přirozené jazykové struktury, obvykle tedy chybně. Například jeden můj známý, který věděl, že simul znamená v latině současně, z toho odvodil, že počítačová simulace je řízení procesů počítačem v reálném čase. Tím dosáhl téměř opačné interpretace tohoto termínu, než jak byl v informatice zaveden, a političtí koryfejové socialistické matematiky, kteří si snad pamatovali větu z Haškova Švejka, že „das ganze tschechische Volk ist eine Simulationsbande“, nedali souhlas dokumentům k výzkumu počítačové simulace, pokud byla pod tímto termínem v dokumentu uvedena. Obávali se, že ona slova mohou být krycí název nějaké ideologické diverze (na napovídání z Kremlu se spoléhali marně, neboť ruština – na rozdíl od mnoha jiných jazyků – odpovídající termín neměla).

Zatímco čtenáři časopisu Vesmír vědí, že otakárek ovocný není z ovoce jako třeba ovocný džus, na porozumění termínu smrtelný hřích se podepsalo 40 let tabuizování náboženství i k němu vztažené morálky během vlády „strany a vlády“, stejně jako nervózní ostych veřejnosti před takovou morálkou během dalších 22 let. Smrtelný hřích je odborný termín jasně vymezený v katolické teologii a před více než půlstoletím znal jeho význam každý katolík asi podobně, jako každý (i nekatolík) věděl, že mandelinka bramborová není mandelinka z brambor jako např. bramborová kaše. Název Ekonomie sedmi smrtelných hříchů, který dal svému příspěvku na str. 652 čísla 2011/11 Vesmíru Michal Horný, může vést k otázkám, které z této neznalosti vznikají, ale které vůbec nemusí být relevantní. Např. kdekdo se podiví, proč mezi smrtelnými hříchy nejsou hříchy se smrtí opravdu související jako vražda, sebevražda či zabití z nedbalosti. A tak považuji za vhodné doplnit, jak to s těmi smrtelnými hříchy je, ale nejen to – důvod, proč toto píši, je hlubší: termín smrtelný hřích znamená něco jiného, než o čem se v uvedené stati píše.

V katolické morálce znamená termín smrtelný hřích provinění proti Bohu tak velké, že aktér ztrácí právo na spásu; slovo smrt zde tedy není vztaženo k smrti tělesné, nýbrž znamená smrt duchovní čili zatracení hrozící po smrti těla. Pokud ovšem výraz smrtelný hřích použijeme pro těch sedm uvedených v citovaném článku, kdekdo asi zavrtí hlavou, co je to za nesmysl. Např. pýcha: má tedy být například kluk, který je chvíli pyšný na to, že dal ve fotbale gól, za to odsouzen k věčnému zavržení v pekle? Nebo závist: vysloužilo si zavržení v pekle děvče, když chvíli závistivě koukalo na spolužačku, která má hezké nové boty? Nebo hněv: bude zavržen někdo za to, že se nechal chvíli něčím naštvat? Na takové závěry nepřijde ani ten nejbigotnější katolík, jedině snad člověk, který by chtěl ostatní před katolictvím (křesťanstvím, náboženstvím…) varovat, a tak by si podobné závěry vymýšlel jako strašáky.

Těch sedm zmíněných hříchů se totiž nazývá sedm hlavních hříchů a jejich souhrn tradičně sedmero hlavních hříchů, přičemž termín hlavní hřích není totéž co smrtelný hřích. Když papež Řehoř Veliký před více než 14 stoletími formuloval toto sedmero, provedl hluboký psychologický (a mohli bychom říci, že i moderní) rozbor kořenů toho, co bylo ve sporu s desaterem, a výsledkem byl seznam sedmi nebezpečných lidských sklonů k horšímu, které jsou – někdy více nebo méně skryty – jako příčiny či stimuly každého porušení desatera (tedy každého hříchu). Odtud tedy pochází ten přívlastek hlavní, který se leckomu zdá znít tak lapidárně, že ho zamění za smrtelný.

Nedivím se M. Hornému, že chybný výraz použil. To, že se zamění termín hlavní hřích za smrtelný hřích, existovalo už dávno. Jako desetiletí kluci, kteří jsme měli ve škole hodiny náboženství, jsme měli daleko k nějakému psychologizování o tom, že hříchy proti desateru (většinou vypsané ve zpovědních zrcadlech pro mládež) mají kořeny v těch sedmi vytčených sv. Řehořem, a tak naše první setkání s termínem hlavní hříchy v nás vzbudilo respekt ne nepodobný respektu k hříchům smrtelným. Někteří z nás jsme si věc vyjasnili později, kdy už jsme byli schopni chápat hnutí mysli, ale že to nebývalo a nebývá, o tom svědčí mimo jiné i obsah hesla ve Wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/Sedm_hlavních_hříchů, kde čteme hned na začátku „Sedm hlavních hříchů (též sedm kardinálních hříchů či sedm smrtelných hříchů)“ a kousek níže „Zavádějící význam slova smrtelný v tomto případě je důvodem, proč by se tradiční označení sedm smrtelných hříchů nemělo používat“. Takže ten, kdo takto psal do Wikipedie, věděl o tom, že jde o výraz, který mate, a setkal se i s jeho poměrným rozšířením.,