První na řadě

Běžné vnímání města bývá zpravidla zredukováno na zásadní stavby historické nebo umělecké hodnoty, jak nám to zjednodušeně předepisují turistické průvodce. Druhou rovinu percepce však tvoří subjektivnější vrstva nálady či atmosféry, která bývá často pojmenována pomocí stereotypních klišé, nezřídka atakujících hranici kýče. Ale ve skutečnosti vytváří emoční kvality měst zejména obtížněji uchopitelné předivo různorodých, nespektakulárních budov, jejichž význam nemusí být na první pohled dostatečně zjevný.

Role takových objektů je totiž dvojí. Jednak měly pro svého majitele v době výstavby splnit vytýčené funkční požadavky, ale přitom neměla reprezentace vlastníka překračovat svůj konvencemi ustálený typologický rámec. Proto nebývá těžké rozlišit v historické zástavbě kostel od měšťanského domu. Avšak se společenskými změnami, započatými s nástupem kapitalismu, se do měst rostlých po staletí dostala zcela nová dynamika. Sekularizující společnost si namísto církevních chrámů buduje s čím dál větší intenzitou chrámy nejrůznějších forem konzumu. Vizuálně se přitom významové roviny stírají.

V minulosti ale důležité budovy získávaly automaticky výlučné rysy adekvátní jejich funkci, které bezpečně určovaly jejich význam v městském kontextu. V okamžiku, kdy si společnost započala uvědomovat potenciál ztráty kulturních hodnot, začínají se objevovat snahy o ochranu dědictví minulosti. Následně jsou přijímány zákony, které těmto snahám vtisknou legislativní rámec. A nyní se nacházíme v další, a to zcela zásadní fázi.

Pražská památková rezervace by měla na Václavském náměstí přijít o jeden z nárožních objektů. Zdánlivě nevýznamný dům z 19. století přestavěl na počátku dvacátých let 20. století architekt Bohumír Kozák a stavební plány signoval rovněž přední pražský německý architekt Josef Zasche. Kvality architektury Bohumíra Kozáka tkvěly vždy především v nesmírném citu pro prostředí, do něhož stavby navrhoval. V horní části Václavského náměstí autor takto citlivým způsobem ustoupil od běžného vztyčení nárožní věže, která by domu propůjčila dominantnější výraz. Takové gesto však sledovalo konkrétní úvahu. Snížením možné výškové hladiny stavby umožnil architekt intenzivnější vyniknutí skutečné dominanty tohoto prostoru, kterou je Národní muzeum.

Nynější majitel příslušné nemovitosti však v domě nespatřuje žádné zásadní kulturní hodnoty, nýbrž cennou parcelu, na níž by mohla vyrůst novostavba s výrazně větší kapacitou kancelářské plochy. Vytýčenému cíli už padl za oběť sousední objekt tiskárny Grafia v Opletalově ulici. Aby developer dosáhl co největšího efektu pro svůj komerční záměr, neváhá opět v daném místě vztyčit mohutný věžovitý nástavec. Parazituje tak na svém okolí. Demolici původního domu už přitom posvětil ministr kultury.

Intenzivní protesty proti takovému postupu, které spojily akademickou obec, však indikují ještě další problém. Zboření příslušného domu na Václavském náměstí by vytvořilo závažný právní precedent, který by mnoha developerům posvětil dosud nerealizovatelné zásahy do památkových rezervací v celé České republice. A velmi záhy bychom mohli zjistit, že kromě Pražského hradu a Karlštejna už opravdu není co chránit. A tak by se vytratila podstata, kterou třeba běžně nevnímáme, ale která právě propůjčuje městským sídlům jejich jedinečný charakter.