Vnímání vědy

Michael Crichton (1943–2008) se patrně nejvíce proslavil jako autor Jurského parku (Jurassic Park, 1990). Tento autor mnoha úspěšných knih (z nichž řada byla zfilmována) vystudoval medicínu a antropologii. Ve svých knihách se zabýval také zneužitím vědy a techniky. Proto budily zaslouženou pozornost a nebyly vždy kladně přijímány. Kromě Kmenu Andromeda můžeme zmínit Říši strachu (State of Fear, 2004) nebo novelu Příští (Next, 2006). Jedním z cílů American Association for the Advancement of Science je prohloubit komunikaci mezi vědci, inženýry a veřejností. Není proto divu, že Michael Crichton byl pozvaným řečníkem na jednom z výročních zasedání této největší mezinárodní vědecké neziskové organizace, která mj. vydává známý časopis Science.

„Vědci si mi často stěžují, že média špatně chápou jejich práci. Ale ve skutečnosti je to právě naopak: Je to věda, kdo nechápe média,“ tvrdí Michael Crichton. Jako příklad nepochopení vědci uvádějí, že až na čestné výjimky jsou postavy vědců ve filmech vesměs záporné počínaje doktorem Frankensteinem a konče třeba postavou Indiana Jonese ve filmu Indiana Jones a chrám zkázy. Máme přistoupit na argument, že „filmoví vědci od ďábelských doktorů po potřešťěnce, od blekotajících šprtů po svalnaté hrdiny stále formují vnímání reálných věcí veřejností“? Je veřejnost klamána způsobem, který by nás měl znepokojovat? Na tuto otázku odpovídá Michael Crichton: „...je to nesmysl. Ve filmech dopadají všechny profese špatně. A má to dobrý důvod. Film nezobrazuje profesní dráhu, ale vnucuje zajímavým životním stylům to, aby sloužily jako zápletka. Takže všichni právníci jsou bez skrupulí, lékaři nepečují řádně o nemocné, psychiatři jsou všichni šílení a politici zkorumpovaní, policajti jsou psychopati a byznysmeni bezohlední gangsteři. Dokonce i film z toho vychází špatně – režiséři jsou megalomaniaci, herci zkažení spratci.“ A Crichton se ptá: „Když jsou všechny profese zobrazovány negativně, proč bychom měli očekávat, že s vědci se bude zacházet jinak?“

Na stížnosti některých vědců, že by se měly (nejen ve filmech) ukazovat skutečné vědecké metody, reaguje Crichton otázkou, zda je „reálný“ kterýkoli z filmů o přírodě, které vidíme v televizi. Většinou nikoli, protože u těchto filmů se hrubá stopáž často natáčí roky a teprve ve střižně z toho vznikají souvislá, zajímavá a uspořádaná vyprávění. Pochopitelně se pak může stát, že se návštěvník afrického safari může cítit zklamání, že mu zvířata nepředvedla to, na co byl zvyklý z půlhodinových televizních sestřihů.

Crichton se ve svém eseji¹⁾ zabýval hlavně filmovými a televizními scénáři, ale totéž se týká i textů pro laickou veřejnost. Autor se musí smířit s tím, že čtenář bude mít jen výjimečně odborné zázemí. Redakce se navíc ještě musí vyrovnat s tím, že existují problémy, na jejichž řešení se vědci neshodnou. Existují otázky, na něž vědci nemají shodnou odpověď. Z toho by nás ještě nemusela bolet hlava, kdyby někteří vědci nevylučovali zastánce jiných řešení a jiných odpovědí z té jedině pravé vědecké společnosti (ať už tím, že je označují za pomýlence, nedouky či tmáře nebo za služebníky zájmových skupin, nepřítele, mamonu…). Příkladem takových oblastí sporů mohou být geneticky modifikované organismy, organické zemědělství, hospodaření v lesích, ochrana přírody, energetika. Na „vědeckou metodu“ se odvolávají jedni i druzí. V konfrontaci s takovým problémem je riskantní se spoléhat na zdravý rozum právě tak jako slepě důvěřovat autoritě. Chtěli bychom jednoznačné a jednoduché odpovědi. Věda nám ovšem takové odpovědi nedá (vyjma triviálních případů). Vědci však mohou určitá řešení hájit, bojovat za ně či lobovat pro ně. Tím už ale vstupují do oblasti společenského vyjednávání, do oblasti politiky.

Jaké stanovisko v těchto sporech zastává redakce Vesmíru? Nechceme být hlasateli jednostranných řešení. Chtěli bychom, aby ve vřavě bojů a diskusí nezapadly důležité argumenty. Protože však nejsme časopis psaný redaktory, ale lidmi, kteří se vědou aktivně zabývají (nebo alespoň zabývali), je to na aktivitě a odvaze autorů.

Někteří z autorů Vesmíru mají psaní pro veřejnost v krvi, jak se přesvědčíte při listování Vesmírem. Pro jiné autory pak psaní textů pro veřejnost představuje jak velkou námahu, tak určité zklamání. Chtěli by se se čtenářem podělit o to nejlepší a jsou redakcí nuceni vynechat právě většinu toho, čemu věnovali tolik úsilí. Proč mají opouštět bezpečné chodníky úvah a terminologie své profese a uchylovat se k metaforám, které nemívají jednoznačný výklad?

Čtenáři, který nemá zázemí několikaletého studia autorova oboru, nestačí (bohužel) přeložit cizí slova do češtiny a vynechat speciální symboly a rovnice. To je sice možná první krok, ale ten nestačí. A ani stesky na malou „vědeckou gramotnost“ širší veřejnosti nejsou na místě – do obdobné situace nás snadno může dostat každý odborník z jiné oblasti, než je naše vlastní. A v navození srozumitelného kontextu a přestrukturování sledu úvah je psaní pro širší veřejnost podstatně obtížnější. Pokus na několika málo stránkách nahradit to, k čemu je jinak zapotřebí několik let studia, těžko může skončit úspěchem.

O rovnováhu mezi srozumitelností a úzkouodborností šlo již zakladateli Vesmíru Václavu Kumpoštovi před 140 lety. A tak si přejme i nadále více autorů, kteří nebudou hořekovat nad nízkou „vědeckou gramotností“ čtenářů a kteří budou respektovat, že nepíší jen pro svého učeného kolegu. Užitek z toho nebudou mít jen čtenáři, ale bude to i ku prospěchu vnímání vědy.