Mateship a přátelství

Australané jsou velmi nekomplikovaný národ. Populární Krokodýl Dundee je samozřejmě Hollywoodem střižený kýč, postava ztvárněná Paulem Hoganem se však v několika ohledech pomyslnému „Normoaustralanovi“ překvapivě blíží.

Sami sebe Australané označují jako „Aussies“. Tato přátelsky vyznívající domácká zdrobnělina vypovídá mnoho o charakteru jejích nositelů. Potká-li Australan svého krajana, patrně se zeptá „How’s it going, mate?“, což je s určitou dávkou zkreslení možné přeložit jako „Jak se daří, kámo?“ „Mate“ však přesahuje výměr slangového slova “kámoš”, je to něco mezi chlápkem, kamarádem a kolegou (označení se spojuje především s mužskou polovinou populace). Slovo však překvapivě není rezervováno jen pro přátele a kolegy, „mate“ je v podstatě kdokoliv, koho potkáte na ulici, včetně cizinců. (K těm se „Aussies“ obecně vzato chovají velmi dobře, občas doslova bezvadně.)

Je-li Středoevropan konfrontován s tímto úvodním pozdravem, zpravidla se zamyslí nad mírou falše, kterou fráze obsahuje, účelem pozdravu však pochopitelně není zjistit, jak se dotyčnému daří. Zrovna tak těžké je pochopit, proč by měl být člověk vnímán neznámou osobou, kterou už patrně nikdy neuvidí, jako „kámo“. Podobně znějící pozdrav řekněme v Egyptě by byl poprávu považován za vlezlost, dozajista motivovanou vylákáním nějakého peněžního obnosu.

U protinožců je však třeba věci chápat jinak. Klokani skáčí po zadních a lidé se na sebe usmívají, aniž by něco chtěli, většinou dokonce ani ne proto, že jim to velí společenský mrav. Na anglickou otázku „How’s it going?“ přirozeně nelze odpovědět, že špatně, jakkoliv mizerně se člověk aktuálně cítí, kouzlo australských minikonverzací spočívá v tom, že lidé se na veřejnosti povětšinou cítí docela dobře a starosti si nechávají do soukromí. (Další ikonická věta australské angličtiny: „No worries!“, „Žádné obavy!“ je aplikována při nejrůznějších příležitostech, nejen pro zklidnění obav, ale také jako odpověď na poděkování.)

Společenská stratifikace se od domovské Británie značně liší. Třídní systém v podstatě zmizel a jazyk a kultura ulice se mnoho neliší od světa byznysu či politiky. Fenomén bije do očí, australský řemeslník či dělník je společensky na stejné úrovni jako řekněme učitel či právník, opravy silnic často dělají inteligentní a spolehliví lidé, kteří se vzhledem ani způsobem řeči nijak neliší od majority. S tím samozřejmě koreluje fakt, že manuální práce jsou velmi dobře placené a po roce roboty v těžebním průmyslu prakticky neobydlené Západní Austrálie je možné koupit si dům. Anglické kastovnictví tak přežívá jen na univerzitách a v církvi, tam se místo „mate“ stále užívá tradičních oslovení „profesore“ a „otče“.

„Mateship“ má ale i svůj rub. Podobně nekomplikovaně, jako se lidé přátelí, nahrazují staré známé novými. „Mateship“ není chápán jako trvalá hodnota, spíše příjemný modus vivendi. Emoce jsou poměrně mělké a „mates“ k sobě nejsou vázáni žádným hlubším citovým poutem. Přesto se právě „mezi kámoši“ metabolizuje značné množství emocí a posedávání s „mates“ v hospodě u piva plní podobnou funkci jako u nás.

Středoevropan se po čase ptá, zda je kromě „mateship“ možné navázat i „friendship“, přátelství v kontinentálním slova smyslu. „Aussies“ obě slova očividně rozlišují a „friendship“ je jaksi závaznější, zahrnující kromě radostí i povinnosti. Příteli je možné se svěřit s komplikovanějšími problémy, očekává se oboustranně velmi slušné zacházení, vzájemné návštěvy s partnerkami a podobně. Přátelství tak plní i společenskou funkci a je těžké ho rozvázat, i když se emocionálně dostane do slepé uličky. „Aussies“ pro tento stav používají krásný anglický výraz „frenemy“, stěží přeložitelnou složeninu slov „friend“ (přítel) a „enemy“ (nepřítel) (česky snad „úhlavní přítel“).

Na cestách Austrálií jsem potkal dost jejích obyvatel na to, abych si troufl na schematické porovnání duše „Normočecha“ a „Normoaustralana“, jakkoliv je záležitost ošemetná. Česká duše má daleko více ponorných řek, kromě individuální minulosti je prožívána také historie země a národa; daní za hloubku prožitků a sentimentu je často uzavřenost ve vlastních problémech, a to na individuální i „národní“ úrovni. Australané nikdy nepochopí, jak se mohou české oči při spatření Hradčan zakalit radostným smutkem: „Aussies“ se identifikují řekněme s klokanem, svobodným a společensky žijícím obyvatelem australských plání.

Analogicky české přátelství saturuje emocionální prostor, který je u Australanů málo vyvinutý. Češi se do sebe vzájemně zaplétají zpravidla ve věku, kdy australští študáci nosí uniformu své „high school“: zatímco Češi často uzavírají „přátelství na celý život“, „Aussies“ stejně srdečně navázané vztahy budují více pragmaticky a přátelství se volně proplétá s konexemi či budoucím obchodním partnerstvím. Na druhé straně je nekomplikovanost australské duše garantem bezpředsudečného a srdečného zájmu o bližního svého a středoevropská rezervovanost až uzavřenost na ně začasto působí jako v podstatě nekamarádská zahleděnost do vlastních bolístek.