Všichni lidé bratry jsou nebo Po přízni řízni?

Mezera v české produkci společenských věd, kterou má na svědomí minulý režim, se pomalu zaplňuje. Jak se na univerzitách etabluje dříve „úředně“ neexistující a ve své neoficiální variantě živořící vědní obor zvaný sociální či kulturní antropologie, stoupá zájem o antropologickou literaturu. Je jiná doba, a tak se samozřejmě už objevují – vedle mnoha překladů – i původní práce české. Někdy jsou ovšem antropologické spíš jen podle názvu a v mnoha případech se vybíjejí v nekonečných výkladech o dějinách oboru, aniž by jeho rozvoji u nás nějak podstatně přispěly. Je tedy přinejmenším potěšitelné, že se objevila Skupnikova práce Antropologie příbuzenství, tak antropologická, jak jen je možné. Je to vynikající pomůcka pro odborníky, pro studenty a bez nejmenší pochyby i pro všechny další zájemce o sociologii, antropologii, právo a další obory.

Není to čtení pro každého, a dokonce ani ne úplně pro všechny, kdo v nějaké podobě přišli s antropologií do kontaktu. Studium příbuzenství a příbuzenských systémů není jednoduchá disciplína. Jako jeden z mála antropologických podoborů se vyznačuje i rozsáhlým svébytným a ustáleným pojmovým aparátem a užíváním formálních prvků, které jej i v očích laiků dělají „opravdovou vědou“. Tabulky, schémata, prapodivné zkratky – MFB nebo třeba FZDS – připomínají spíš tajemný kód evropského úřednictva než pojmový aparát vědního oboru, zabývajícího se příbuzenskými vztahy v různých kulturách minulých i existujících. Studium příbuzenství koncem osmdesátých let 20. století pomalu „vycházelo z módy“ – jako všechny společenské vědy. I sociální antropologie se vyznačuje vlnami módního zájmu o tu či onu problematiku, obyčejně pod vlivem některého význačného autora nebo v souvislosti s bádáním v jiném oboru, třeba ve filosofii. Tehdy to byl postmodernismus, dekonstrukce, posléze gender, sexualita, stovky různých témat.

Jeden z hlavních strůjců vzniku Evropské asociace sociálních antropologů Adam Kuper však už někdy v polovině devadesátých let prorokoval, že se ke studiu příbuzenství ještě rádi vrátíme, protože nám bude mít hodně co říci o ustrojení každé společnosti, i té naší. Důkazů, že se tak už děje, je mnoho, ale nemá smysl se zde jimi zabývat. Snad jen tolik, že výrok „chceme vyhrát srdce iráckého/afghánského lidu“ byl umožněn teprve uznáním faktu, že samotný vojenský přístup bez znalosti společnosti a kultury, jejíž nositele si chceme získat, je k ničemu.

Pro českou vědu bylo tehdy ještě příliš brzy. Když se historik Dušan Třeštík odvážil použít antropologický přístup a antropologická data k interpretaci raných dějin českého státu, byl za to mnoha historiky téměř vysmíván. Vždyť přece „každý věděl“, že se antropologie zabývá bizarními zvyky exotických „kmenů“, které s monumentálním příběhem přemyslovské dynastie nemohou mít nic společného!

Český čtenář konečně dostává do ruky návod, jak „číst“ sociální a kulturní realitu – vždy je třeba vycházet z toho, že v ní není nic a priori a pro všechny stejně „přirozeného“. I sám pojem přirozenosti je kulturní konstrukt, a tudíž je kulturně relativní. Nakonec není to tak dávno, co osmahlá pleť člověka sociálně degradovala, protože se jí vyznačovali ti, kdo pracovali pod širým nebem. Pak se stala znakem „zdravého“ (protože přírodě blízkého, přirozeného) životního stylu, aby dnes ukazovala na podivíny, kteří riskují rakovinu kůže. Jaroslav Skupnik používá jiné příklady – dopad moderních reprodukčních technik na chápání tak „samozřejmých“ a „přirozených“ pojmů, jako jsou otec, matka, rodiče a jejich děti. Bohatý etnografický materiál pochází jak ze vzdálených končin světa i času, tak z naší současnosti. Hodně se můžeme dozvědět o realitě romské společnosti, kde Skupnik provádí dlouhodobý terénní výzkum. A co mne obzvlášť potěšilo, autor rozhodně nešetří sociobiologii, tento samospasitelný přístup k sociální a kulturní realitě, který si mezi neodborníky našel mnoho příznivců – vždyť na všechno má „vědeckou“ odpověď, vše vysvětluje „přirozenými“ argumenty. Skupnikova Antropologie příbuzenství není žádná popularizační příručka, ale poměrně těžký text, který má v první řadě sloužit jako učebnice a průvodce po pestrém a komplikovaném světě „přirozených“ lidských vztahů. Nemělo by být překvapením, že to, co považujeme za naprosto nesporný biologický a „vědecky potvrzený“ fakt (např. způsob početí dítěte a jeho genetická výbava po rodičích), může být v jiných kulturách vnímáno úplně jinak. Zdánlivě to nejpřirozenější v lidské společnosti, pokrevní příbuzenství, je ukázáno jako kulturní a sociální konstrukt, specifický pro tu kterou skupinu lidí (etnikum, chcete-li). A pak nejde ani tak o to, jestli „ti druzí“ mají pravdu nebo se mýlí (anebo jestli se mýlíme my), ale o to, že i zdánlivě biologicky dané skutečnosti našeho života jsou vysvětlovány, chápány a používány jako kulturně a/nebo sociálně ustavené. Lidé a jejich kultury jsou pak zvláštními případy téhož, jinými interpretacemi reality, a nedá se s čistým svědomím říci, která je ta „správná“ nebo „lepší“. A na závěr malá poznámka: nepřipraveného čtenáře může zaskočit antropologický žargon v jeho české mutaci. Po této stránce je Skupnikova práce téměř buditelská, protože čeština nemá zatím ustálenou odbornou antropologickou terminologii. S potěšením jsem také zjistil, že používá řadu citací v originále (konkrétně v angličtině).

Bývalo normální, že všichni odborníci v dané oblasti uměli těch několik jazyků, které potřebovali ke své práci, a proto se v odborných textech citace nemusely překládat. Kéž je Antropologie příbuzenství první vlaštovkou, signalizující návrat českých intelektuálů k tomu, co ještě před šedesáti lety bylo „úplně přirozené“!