Kvetu si, ani nevím jak

Jedna z psychologicky náročných každoročních akcí v zaměstnaneckém poměru je inventura přístrojů a jiných věcí, za které nese zaměstnanec hmotnou odpovědnost. Inventury jsou nutné, aby se moc věcí neztrácelo nebo nezničilo. Známe obvinění, že se někdo provinil při špatné správě svěřeného mu majetku. Nám byla svěřena správa planety, nebo si to alespoň myslíme. Je to odpovědný úkol a už na konci prvního století Ježíšův učedník Jan varoval v poslední biblické knize (Zj. 11,18), že přijde čas odplaty pro ty, kdo ničí zemi. Nikdo ale neví, zda, kdy a jak Inteligentní tvůrce do věcí lidských i přírodních zasáhne, a proto bychom si měli s alespoň částečnou nápravou pospíšit, nebo to vezme příroda do vlastních rukou.

Ve firmě nebo na ministerstvu se báječně rozkrádá a ničí, když neexistuje úplný soupis položek. Inventura života na naší planetě zdaleka nebyla ještě ukončena, a tak často některé druhy prostě zmizí, aniž si to kdo uvědomí, za prsty chtivých dřevařů. Jako bychom nevěděli, že rostliny jsou přece základem všeho života na Zemi. Poskytují kyslík, vodu, potraviny a palivo. Každým nadechnutím jsme s nimi v interakci. Jsme na nich všichni závislí. Máme štěstí spolu s nemnoha evropskými zeměmi, že v naší zemi byla taková inventura živočichů i rostlin prováděna, a to dokonce opakovaně. Když řekneme opakovaně, znamená to vlastně něco podobného jako natírání Eiffelovy věže; dřív než dílo dokončeno, začíná se od začátku. Tak je to i s květenou naší vlasti, která byla poprvé systematicky zpracovávána již v 19. století i na počátku století 20., kdy se do povědomí vousatých profesorů i laické veřejnosti zapsaly publikace profesorů Slobody, Čelakovského, Polívky, Domina a dalších. Už tehdy se na katalogizaci podíleli i lokální botanici, tak jak je známe z úsměvného filmu Adéla ještě nevečeřela. Tam je penzionovaný profesor Albín Boček alias L. Pešek označen zvráceným botanikem baronem Kratzmarem (M. Kopecký, repetent Kráčmera) jako autor kolosálního díla Květena kraje Jindřichohradeckého se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici.

Za mých univerzitních let kolem r. 1960 jsme milovali přednášky a exkurze botanika prof. Josefa Dostála, který v padesátých letech organizoval rozsáhlé kolektivní zpracování květeny české. Tato publikace a Dostálův klíč k určování květeny (1954) byly po desetiletí kánonem české botaniky, i když občas kritizovaným, především pokud jde o názvosloví. V jeho stopách badatelsky vyrostla celá plejáda botaniků, geobotaniků a ekologů, jako byli a jsou Emil Hodač, Jindřich Chrtek, Vladimír Skalický, Jan Jeník, Jan Květ, Jiří Sádlo a pořadatel prvních dílů Květeny Bohumil Slavík, abych jmenoval jen některé.

A v další časové linii se kategorizace ujala mladší generace, která navázala na nejlepší tradice v této oblasti. Devítisvazkové monumentální dílo Květeny začalo prvním svazkem před téměř dvanácti lety a loni vyšel předposlední díl, který dal impuls pro udělení jedné z hlavních cen Nadace ČLF za rok 2011.

Kniha – a teď hovoříme o tomto jediném, 8. svazku – má 890 stránek, je věnována 27 čeledím jednoděložných se 75 rody a se 199 číslovanými druhy. Je zde i první monografické zpracování rodu Taraxacum (pampeliška, dříve smetánka, dříve pampeliška, dříve…) pro území České republiky. Je vybavena standardní obrazovou dokumentací, pérovkami rostlin a samozřejmě i klíčem k určování rodů a druhů. Taková mnohasvazková publikace si bezesporu zaslouží naši úctu a ocenění. Pomocí ní se nejen můžeme poučit, ale odborníci mohou zvednout i svůj příslovečný varovný prst. Poslední „inventura“ naší živé přírody včetně rostlin je totiž neradostná. V nepříznivém stavu se – podle informačního serveru Česká krajina 2011 (www.ceska-krajina.cz/?page_id=5) – nachází třetina z přibližně osmdesáti tisíc druhů rostlin a živočichů žijících na území České republiky. Mezi stovky vymřelých nebo vymizelých druhů se zařadilo 22 druhů obratlovců, 627 druhů bezobratlých, 84 druhů hub, 27 druhů mechorostů a 118 druhů cévnatých rostlin. Právě úbytek cévnatých rostlin způsobily především změny v zemědělské krajině v druhé polovině 20. století. Problém není jen v druzích, které už zmizely. Ohrožena je u nás celá polovina cévnatých rostlin. Počet kriticky ohrožených druhů se u cévnatých rostlin mezi lety 1979 až 2000 z původního počtu 267 téměř zdvojnásobil. Chceme, aby jedinou stopou existence některých druhů zůstalo za pár let jen několik suchých výlisků listů a vzorek DNA uchovávaný v plastové zkumavce v mrazničce, jako v případě olivovníku Nesiota elliptica ze Svaté Heleny?

Podívejme se na některá pole osetá umělými zavlečenci – nevhodnými rychle rostoucími řídkými kultivary, jako je např. čínský rákos (miskanta), z nichž je čas od času splavena ornice do obcí, vzpomeňme kácení tropických lesů provázené ztrátou řady biologických druhů, často ještě nepopsaných. Celosvětově botanici sledovali téměř 4000 vybraných rostlinných druhů a dospěli k závěru, že 22 % z nich patří mezi ohrožené (viz britská Červená kniha vybraných rostlin). Dalším problémem je, že jsme se stali závislými na úzkém okruhu rostlin s omezenou genetickou základnou. Zpráva odhaduje, že 80 % potravin spotřebovaných na celém světě vychází z pouhých 12 druhů rostlin. A přitom se prý dá jíst z rostlin skoro všechno (mimo několika výjimek, jako je rulík zlomocný, nebo plody bramboru), jen se to musí pořádně rozkousat.

Vraťme se ale do české kotliny. Jako by české zemědělství a správa krajiny svým bohorovným přístupem k potřebám krajiny z oka vypadly králi Já Prvnímu z filmu „Byl jednou jeden král“. Tam v jedné scéně Jan Werich hledá svou dceru v temném lese a spílá stromům slovy „Jen se smějte, smějte, pošetilé rostliny, lidskému neštěstí. Styď se, hloupá květeno! Já vám ještě ukážu, kdo je tady pán!“

Ukázali lidé, že jsou rozumnými pány nad přírodou a rostlinami? Moc jsme se zatím nevytáhli, vždyť za mnohá neštěstí si můžeme sami. Ničení lesů, které začalo už v době kamenné, kácení tropických pralesů, často nevhodné agrotechnické systémy, splavování půd nejen ve starém Řecku a v Číně, ale bohužel i u nás, v naší rodné, tisíce let kultivované lesostepi, v zemském ráji na pohled, je prostě děsivé. Abychom si rozuměli, nepláču nad ztracenými lesy. Za raného středověku lesy pokrývaly až 95 % našeho území, kdežto nyní je to kolem 30 %. Tento úbytek byl ale vhodně nahrazen vyváženou krajinnou skladbou, dříve označovanou jako kulturní lesostep, kde se ještě před rokem 1948 docela dobře vyrovnávaly potřeby zemědělců a lesníků s krajinnými ekosystémy. Díky mocné, někdy až metrové hloubce úrodné půdy není obnova lesů u nás technicky žádný problém a taková obnova se přirozeně po několika stoletích opakuje. Ale co by nás skutečně mělo globálně trápit, je kácení či vypalování tropických deštných lesů, které je prostě nevratné, protože je tlející biomasa za vyššího vlhka a tepla rychle vracena do koloběhu nové vegetace a vrstvička půdy hodná toho jména je tedy s bídou centimetrová.

Bohužel i u nás mohou lidé v mnoha oblastech a krajích postižených povodněmi a splaveným bahnem volat společně s topícím se Janem Werichem ze zmíněného filmu: „Já se propadám! Pomoc! Já se utopím v rašelině. Pomoc, zkamením. Bude ze mě hnědé uhlí, dají mě do kamen...! Lidi, pomoc, dělejte něco, přírodo, moudrá květeno!“

Ať nám příroda, potažmo rostlinstvo, dá sama odpověď. Mohla by třebas znít takto:

Nechceš-li, člověče, zahynout, poznej mě a mé dítky, od mechu na zdi až po staleté borovice (srov. 1. Král. 4,33), dej mi svou péči a neber mi, co potřebuji. Já tě za to nezničím. Naopak ti dám to nejlepší, co mám, věnuji ti čistý vzduch a pramenitou vodu, ochráním tě před povodněmi i suchem, přinesu klid do tvé rozbouřené duše a dám ti, člověče, i teplo, i jídlo… Dostaneš ještě něco navíc, ráj srdce, potěšení z pohledu na zelené stráně, lesy a nádhernou krajinu, do které jsi od věků zasazen jako její opatrovatel a přítel. (Navždy) Tvoje Květena České republiky.