Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

Jak axolotli k fotosyntéze přišli

 |  14. 7. 2011
 |  Vesmír 90, 383, 2011/7

Axolotla skvrnitého (Ambystoma maculatum), obyvatele smíšených a listnatých lesů Severní Ameriky, bychom si snadno mohli splést s naším mlokem. Ale zatímco mločí samičky u nás každé jaro koketují s živorodostí, axolotli za oceánem jsou mnohem konzervativnější a spořádaně kladou vajíčka do lesních tůněk. Nebýt zvláštních pěstitelských choutek jejich embryí, jistě by se ve vědeckých kruzích nijak závratné pozornosti nedočkali. Nedávno si nicméně vysloužili místo v prestižním americkém časopise PNAS.

Dlouhou dobu je totiž známo, že po nakladení začne ve vajíčkách jako ve skleníku bujet porost jednobuněčné řasy Oophila amblystomatis, která těží z hojnosti dusíkatých zplodin embryonálního metabolismu. Není divu, že ji axolotli tolerují. Na oplátku jim totiž poskytuje nadstandardní přísun kyslíku, díky němuž se larvy líhnou dříve, synchronizovaněji a mnohem větší a vyvinutější, než kdyby se musely spoléhat na difuzi kyslíku z vody. Taková symbióza je sama o sobě nesmírně zajímavá. Nedávná studie však přišla s překvapivým zjištěním, že řasy se s pouhým spolubydlením nespokojí a během vývoje invadují do těla embrya. Nejenže masově procházejí prvoústy do vznikajícího střeva a následně osídlují všemožné orgány a tkáně, ale dokonce vnikají do samotných buněk, kde se části z nich podaří vytvořit odolné cysty. Vztah hostitele a symbionta tak získává zcela nový rozměr. Mezi obratlovci jde totiž o naprosto unikátní příklad endosymbiózy, jinak známé spíše u měkkýšů a jiných bezobratlých.

Nad touto skutečností vyvstávají zajímavé otázky. Především byla znovu oživena myšlenka přenosu symbiotické řasy z matky na potomstvo, dříve opuštěná pro neschopnost izolovat symbionta z axolotlích vaječníků. Autoři studie prokázali alespoň přítomnost DNA řasy v rozmnožovacím traktu. To spolu s výskytem cyst v nejranějších stadiích vývoje vajíček možnost vertikálního přenosu podporuje. Pro přímý důkaz však bude nutný další výzkum. Neméně zajímavý je samotný mechanismus invaze. Jak známo, obratlovci disponují mocnou zbraní proti podobným vetřelcům – adaptivním imunitním systémem. Je možné, že řasa obranu axolotla obchází jednoduše tím, že proniká do těla embryí dlouho předtím, než se adaptivní imunita vůbec vyvine. V každém případě je značně vynalézavá a díky její jedinečné interakci s obratlovčím hostitelem jistě neslyšíme o axolotlím „zahradničení“ naposled. (PNAS, doi: 10.1073/pnas.1018259108)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Martin Minařík

Mgr. Martin Minařík (*1987) vystudoval zoologii obratlovců na PřF UK v Praze. Jako doktorand na katedře zoologie se v současné době věnuje studiu evoluce a morfogeneze hlavových struktur obratlovců, ve volném čase pak především herpetologii.

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné