Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

Jak axolotli k fotosyntéze přišli

 |  14. 7. 2011
 |  Vesmír 90, 383, 2011/7

Axolotla skvrnitého (Ambystoma maculatum), obyvatele smíšených a listnatých lesů Severní Ameriky, bychom si snadno mohli splést s naším mlokem. Ale zatímco mločí samičky u nás každé jaro koketují s živorodostí, axolotli za oceánem jsou mnohem konzervativnější a spořádaně kladou vajíčka do lesních tůněk. Nebýt zvláštních pěstitelských choutek jejich embryí, jistě by se ve vědeckých kruzích nijak závratné pozornosti nedočkali. Nedávno si nicméně vysloužili místo v prestižním americkém časopise PNAS.

Dlouhou dobu je totiž známo, že po nakladení začne ve vajíčkách jako ve skleníku bujet porost jednobuněčné řasy Oophila amblystomatis, která těží z hojnosti dusíkatých zplodin embryonálního metabolismu. Není divu, že ji axolotli tolerují. Na oplátku jim totiž poskytuje nadstandardní přísun kyslíku, díky němuž se larvy líhnou dříve, synchronizovaněji a mnohem větší a vyvinutější, než kdyby se musely spoléhat na difuzi kyslíku z vody. Taková symbióza je sama o sobě nesmírně zajímavá. Nedávná studie však přišla s překvapivým zjištěním, že řasy se s pouhým spolubydlením nespokojí a během vývoje invadují do těla embrya. Nejenže masově procházejí prvoústy do vznikajícího střeva a následně osídlují všemožné orgány a tkáně, ale dokonce vnikají do samotných buněk, kde se části z nich podaří vytvořit odolné cysty. Vztah hostitele a symbionta tak získává zcela nový rozměr. Mezi obratlovci jde totiž o naprosto unikátní příklad endosymbiózy, jinak známé spíše u měkkýšů a jiných bezobratlých.

Nad touto skutečností vyvstávají zajímavé otázky. Především byla znovu oživena myšlenka přenosu symbiotické řasy z matky na potomstvo, dříve opuštěná pro neschopnost izolovat symbionta z axolotlích vaječníků. Autoři studie prokázali alespoň přítomnost DNA řasy v rozmnožovacím traktu. To spolu s výskytem cyst v nejranějších stadiích vývoje vajíček možnost vertikálního přenosu podporuje. Pro přímý důkaz však bude nutný další výzkum. Neméně zajímavý je samotný mechanismus invaze. Jak známo, obratlovci disponují mocnou zbraní proti podobným vetřelcům – adaptivním imunitním systémem. Je možné, že řasa obranu axolotla obchází jednoduše tím, že proniká do těla embryí dlouho předtím, než se adaptivní imunita vůbec vyvine. V každém případě je značně vynalézavá a díky její jedinečné interakci s obratlovčím hostitelem jistě neslyšíme o axolotlím „zahradničení“ naposled. (PNAS, doi: 10.1073/pnas.1018259108)

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Martin Minařík

Mgr. Martin Minařík (*1987) vystudoval zoologii obratlovců na PřF UK v Praze. Jako doktorand na katedře zoologie se v současné době věnuje studiu evoluce a morfogeneze hlavových struktur obratlovců, ve volném čase pak především herpetologii.

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné