Léčba HIV transplantací kostní dřeně

V článku o slepicích odolných vůči ptačí chřipce (Vesmír 90, 264, 2011/5) píše prof. Petr, že virus HIV využívá ke vstupu do buňky chemokinový koreceptor CCR5 a že defekt tohoto proteinu brání vniknutí viru do cílové buňky. To je pravda, ale situace je komplikovanější.

Přichycení HIV na povrch buňky a jeho následné splynutí s ní je složitý proces. Virus se nejprve přichytí na povrchu cílové buňky na receptor CD4 prostřednictvím svého vlastního glykoproteinu gp120 a následně se musí ještě „zajistit“ spojením tohoto glykoproteinu s další buněčnou „kotvou“, proteinem známým jako chemokinový receptor. Tím může být již zmíněný koreceptor CCR5, který využívají M-tropní kmeny viru. Jiné kmeny viru (T-tropní) ale využívají koreceptor CXCR4.

Jak již bylo uvedeno v článku prof. Petra, v populaci se vyskytují jedinci, kteří mají defektní gen pro koreceptor CCR5. Tento genetický defekt (Δ32 delece) se vyskytuje zvláště v severoevropské populaci a zřejmě svým nositelům poskytoval zvýšenou odolnost proti pravým neštovicím. Osoby s jedním defektním genem (heterozygoti) jsou díky nižší expresi funkčního koreceptoru CCR5 méně vnímaví k infekci M-tropními kmeny, a když se přeci jen nakazí, probíhá u nich onemocnění obvykle významně pomaleji. Homozygoti s delecí Δ32 jsou pak k infekci viry s příslušným tropismem prakticky nevnímaví. Nejsou ovšem chráněni proti případné infekci T-tropními kmeny, které vyžadují koreceptor CXCR4.

Prof. Petr se zmiňuje o známém případu berlínského HIV-pozitivního pacienta s leukeémií, kterému byla díky brilantnímu nápadu jeho sečtělého ošetřujícího lékaře k transplantaci vybrána kostní dřeň od Δ32 homozygotního dárce. Pacient je dnes zřejmě skutečně vyléčen z infekce HIV. Pacienti a studenti se nás často ptají, proč se tedy tato metoda nepoužívá v rutinní léčbě? Důvodů je hned několik. Bohužel transplantace kostní dřeně je stále ještě velmi náročným zákrokem spojeným s řadou závažných komplikací a poměrně vysokou mortalitou. Druhým problémem je obtížné vyhledávání vhodných dárců – homozygotů s Δ32 delecí se v populaci vyskytuje jen kolem 1 % – a to výrazně snižuje šanci na nalezení vhodného dárce.

Pro pacienta s leukemií je transplantace kostní dřeně jedinou šancí na záchranu, ale u „pouze“ HIV pozitivního pacienta by tento postup představoval zřejmě příliš vysoké riziko. V současné době již máme pro léčbu infekce HIV k dispozici přes třicet různých virostatik (to je více než pro všechny ostatní virové choroby dohromady), která mohou pacientovi nabídnout naději až na několik desítek let aktivního života. Riskantní a velmi drahou léčbu pomocí transplantace kostní dřeně tedy v podstatě nepotřebujeme. A na závěr se ještě jednou můžeme vrátit ke koreceptoru CCR5 – posledním antiretrovirotikem uvedeným do klinické praxe je lék maraviroc, který blokuje právě vazbu HIV na koreceptor CCR5.