Dialog?

Komunikace s veřejností není módou několika posledních let. Stal se z toho malý průmysl, živí řadu agentur, má dokonce své profesory a odborné konference. Místo o původním modelu „shora-dolů“ (kdy šlo především o to, aby odborníci seznámili laickou veřejnost s vědeckými či technickými fakty) se začalo mluvit spíše o dialogu.

Dialogu koho s kým?

Jedna strana toho dialogu je v našem případě poměrně jasná – jde o odbornou komunitu.

Kdo je druhá strana dialogu? Tady je obraz komplikovanější.

Wellcome Trust je největší nevládní britská organizace založená roku 1936 dotačním vkladem 13 miliard liber sterlingů. Podporuje především výzkum v biomedicíně. Zde ji zmiňuji proto, že tato organizace financovala rozsáhlý sociologický výzkum o vztahu britské veřejnosti k vědě a domnívám se, že jeho závěry kvalitativně můžeme vztáhnout i na českou veřejnost, neboť Evropa je hodnotově poměrně homogenní.

Podle odpovědí na balík téměř padesáti otázek týkajících se vědy a techniky se britská veřejnost rozdělila do šesti výrazných socioekonomických klastrů. Na schématu jsou tyto skupiny vyneseny ve dvou osách. Jednu tvoří osa zájem—nezájem o vědu a techniku, druhou osu tvoří důvěra—znepokojenost (nedůvěra) vyvolaná vědou či technikou. Odstíny šedé zachycují ještě třetí rozměr – důvěru v regulační opatření státu. Podívejme se detailněji na charakteristiky jednotlivých skupin:

přesvědčení (17 %) — pozitivně orientovaná skupina, lidé sebevědomí, vidí přínosy vědy k životní úrovni společnosti, má důvěru v regulační opatření státu a věří, že může ovlivnit vládu; přesvědčení jsou středního věku, vzdělaní;

technofilové (21 %) — sebevědomá skupina, provědecká, vědecky gramotná, skeptická vůči politikům, členové této skupiny se domnívají, že si dovedou najít potřebné informace, o fungování regulačních opatřeních vlády se potřebují opakovaně ujišťovat;

podpůrci (17 %) — tato spíše věkově mladší skupina je vědou, inženýrstvím a technologií nadšena; je přesvědčená, že je schopna se vyrovnat s rychlými změnami; věří, že vláda má věci pod kontrolou;

znepokojení (13 %) — v této skupině převažují ženy, mají realistický a pozitivní vztah k životu, ale velkou skepsi vůči autoritám; sociální status, příjem i vzdělání jsou spíše trochu pod průměrem; příslušníci tohoto klastru si jsou vědomi významu vědy (zejména pro jejich děti);

nejistí (17 %) — v této skupině je nejnižší příjem, nejnižší vzdělání; nízký sociální status, jejich postoj je spíše neformován (ani provědecký, ani protivědecký – patrně proto, že v jejich životní úrovni se výsledky vědy příliš neprojevují);

„to není pro mne“ (15 %) — skupina obecně s nízkým sociálním statusem, nezajímají ji ani vědecké, ani politické problémy; přes to všechno oceňuje přínos vědy pro budoucnost a pro mladé lidi.

Uveďme ze zprávy¹⁾ několik postřehů. Z hlediska socioekonomického statusu se jednotlivé skupiny liší také tím, odkud čerpají informace (skupiny s nízkým statusem čerpají informace téměř výhradně z televize a z rozhlasu).

Pro komunikaci s veřejností podle modelu shora-dolů je důležitým výsledkem zmiňovaného sociologického průzkumu zjištění, že cosi, čemu se říká „vědecká gramotnost veřejnosti“, zůstává stále nízká a příliš se nemění.

Jak v souvislosti s jadernou energií, tak v souvislosti s biotechnologiemi se koncem minulého století začalo mluvit o krizi důvěry veřejnosti ve veškerou autoritu, nejen vládní a korporátní, ale dokonce i v autoritu vědy. Demokratické společnosti nemají jinou možnost než vést dialog. Jak jakákoli vláda, tak korporace mají na dialog s veřejností omezené prostředky. Zdá se, že z hlediska dialogu s veřejností je téměř nejdůležitější osa důvěra — znepokojenost. Je malá naděje, že ovlivníme skupiny „nejistí“ a „to není pro mne“. Pro které z uvedených skupin je časopis Vesmír, jehož první číslo vyšlo před 140 lety, určen?