Ad „Málo inteligentní resign“

Anton Markoš v článku „Málo inteligentní design“ přináší potřebný typologický pořádek do často mimochodných diskusí o evoluci. Ač by si to přál, sotva bude jeho text tečkou, kterou by mnozí biologové, „unavení akcemi pořádanými k darwinovskému roku a půtkami s evolucí spojenými“ už rádi udělali. Odborný, ale ani laický, ba lidový zájem o otázky evoluce po tom roce nevyhasne a volky nevolky se k němu budeme vracet. Otázky evoluce jsou totiž spojeny s osobní filosofií dějin („kam ten svět spěje?), kterou si tak či onak každý myslivý člověk vytváří. A studenti, ti se vracejí k evolučním otázkám přímo sveřepě.

Součástí takového naléhavého přemýšlení bývá i ono nekonečné vyjasňování vztahu víry a vědy. Markoš v něm spatřuje jen spor o „nuance“. V tom podstatném se podle něj svářící strany neliší: ve všech typech vědecké evoluční víry, které ve svém systému uvádí, figuruje „vnější činitel“.

Kdybychom se po náboženských věrách a jejich vztahu k vědě rozhlédli šířeji, možná bychom zjistili, že přítomnost onoho vnějšího činitele není v pohledu na svět vždy nutná; ne ze všech religiózních názorů „vane nedůvěra k životu“. Bylo by zajímavé doplnit Markošův systém o panteismus. Představuje škálu postojů, mezi nimiž je dobré jemně rozlišovat. Například představa indických náboženství, že svět přesahující bůh je ztotožněn se vším, co je, není totéž co deifikace samotné přírody, podle níž má celé jsoucno, celý vesmír božskou povahu. Schopenhauer označil tento rys německého idealismu jako „uctivý ateismus“. Religionisté jej vidí jako předstupeň k naturalismu. Mně připadá, že Markošův pohled na přírodu – „živáčkové si našli cestu“ – má k tomuto panteismu blízko.

Pro zamyšlení nad vztahem vědy a víry má panteismus ještě jiný, docela praktický význam. I panteisté prvního typu, chápající univerzum jako obraz či tělo boha, panteističtí teologové raného novověku považovali za hříšné zasahovat do přírody například prostřednictvím experimentů. To je podstatný rozdíl oproti kreacionismu, který ostře rozlišuje mezi bohem jako vnějším hybatelem a stvořenou přírodou. V pojetí kreacionismu dává bůh člověku volnou ruku k ovládání přírody, pověřuje jej správcovskou úlohou.