Zvířata v překladu

V roce 1997 u nás vyšla kniha amerického neurologa Olivera Sackse Antropoložka na Marsu.¹⁾ Autor v ní zachytil příběhy lidí trpících neurologickou poruchou, jimž se podařilo úspěšně se zařadit do společnosti. V poslední kapitole knihy popisuje návštěvu u neobyčejné ženy, autistky, které se podařilo vystudovat univerzitu, stát se vyhledávanou odbornicí v oblasti zoologie a napsat řadu knih. Touto ženou je Temple Grandinová.

Narodila se v padesátých letech minulého století, v době, kdy byl výzkum autismu na počátku. Postižené děti neměly téměř žádnou šanci začlenit se do společnosti. Že by snad nějaký autista vypověděl ostatním lidem o svém životním pocitu, či o tom dokonce napsal knihu, bylo nepředstavitelné. Převládal názor, že autismus mohou způsobit rodiče chladným zacházením s dítětem v prvních letech jeho života, a tak diagnóza zasahovala hluboko do rodinných vazeb. Tato hypotéza již neplatí, nicméně o příčině onemocnění se odborníci dohadují dodnes. Uvažuje se o genetickém faktoru i o postižení mozku ve smyslu nedostatečného propojení mozkových center. Slovo autismus pochází z řeckého autos – sám a poukazuje na zásadní rys autistů, tedy na obrácení se do vlastního světa a neschopnost navazovat sociální vazby. Míra takového autistického sebeuzavření se liší případ od případu. K charakteristickým znakům autismu v raném věku dítěte patří vyhýbání se očnímu kontaktu, negativní reakce na tělesné objetí, osamělá hra, kterou často provázejí stereotypní rituály, či abnormální zaměření na jeden objekt nebo činnost. To, zda se autistickému člověku podaří vyjít ze sebe ven, závisí na mnoha faktorech, tím nejdůležitějším je schopnost ovládnout řeč. I když člověk postižený autismem tento krok udělá, stále je jeho svět v mnohém odlišný a jedinečný, stále se mezi lidmi může cítit jako Temple Grandinová – jako antropolog na Marsu.

O své knize Zvířata v překladu (napsané s jazykovou pomocí C. Johnsonové) sama autorka říká, že je „v mnohém odlišná od jiných knih zabývajících se zvířaty, především proto, že já sama jsem odlišná od ostatních lidí, kteří se zvířaty pracují. Autisté mohou myslet způsobem, jímž myslí zvířata. Ovšemže můžeme myslet také způsobem, kterým myslí lidé – nejsme zase tak odlišní od normálních lidí. Autismus je jako zastávka na cestě mezi zvířaty a lidmi, a to staví lidi jako mne do pozice překladatele zvířecí řeči do angličtiny. Můžu říci lidem, proč zvířata dělají to, co dělají.“ Toto nepochybně odvážné tvrzení je založeno na předpokladu, že „autistická mysl“ je svými rysy určitým způsobem bližší tomu, jak vnímají okolní svět zvířata. Otázka, zda a jak je taková podobnost možná, nás provází po celou četbu a Grandinová ji zodpovídá nejen z osobní zkušenosti, ale také precizně argumentuje různými vědeckými kazuistikami z oblasti zoologie. Proto je kniha hlubokým vstupem do problematiky.

V první kapitole je lehce nastíněn životní příběh autorky a to, jak si postupně uvědomovala svou odlišnost, která byla okolí až příliš zřejmá. Dokladem toho je i přezdívka Magnetofon, kterou Grandinová získala na střední škole. „Říkali mi Magnetofon, protože jsem měla ve své paměti uloženy spousty frází, jež jsem používala stále dokola. Navíc jsem měla oblíbený okruh konverzací, které jsem neustále vedla, což výsledný dojem ještě zesilovalo. Bylo to, jako bych měla v hlavě smyčku, která se opakuje znovu a znovu.“ Tento v dospívání tolik posmívaný rys dnes Grandinová plně využívá ke své potřebě. Svou mysl přirovnává k velké knihovně, v níž je vše strukturováno do obrazových kategorií a vše může být znovu přehráváno jako na videopásce. O svém myšlení mluví jako o procesu odehrávajícím se v obrazech, nikoliv v jazyce. „V průběhu myšlenkového procesu nemám v hlavě žádná slova, jen obrazy. […] Můj konečný úsudek vychází ven v podobě řeči, ale nenaznačuje proces, který k úsudku vede.“

To, čím je mysl autisty zvířecí mysli nejbližší, je však podle autorky zaměřenost na detail. Zatímco lidé skládají vše okolo sebe do celku, zvířata jsou zaujata maličkostmi a každý předmět, který jim vstoupí do cesty, je pečlivě zkoumán. Autorka čerpá ze svých bohatých zkušeností z oblasti chovu dobytka a v kapitole o vnímání zvířat předkládá hned celý seznam drobností, které mohou zvířeti vadit, jako je např. silný kontrast světla a stínu, náhlé zvuky, kus plastu na cestě, barva oblečení ošetřovatelů atd. Vše je doloženo pestrými příklady a čtenář jako by se učil vidět svět „zvířecíma očima“. Grandinová věnuje velkou část knihy také problematice chovu zvířat pro masný průmysl a všímá si mimo jiné i toho, jak fyzická proměna zvířete v rámci chovu mnohdy vede k proměně jeho chování. Kniha se věnuje zvířecím emocím, přičemž rozpracovává hned několik druhů zvířecí agrese. Najdeme zde také část o zvířecím utrpení, kde se autorka zamýšlí nad tím, jak a do jaké míry zvířata cítí bolest a proč ji zakrývají. Jsou zde pasáže o motivaci zvířecí hry i oddíl věnovaný jejich mimořádným intelektuálním výkonům.

V hutnosti obsahu jako by byla cítit ona příslovečná preciznost autistické mysli. To spolu s originalitou činí z knihy zážitek jak pro odborníka, tak pro laika. Čtenáře vtáhnou už názvy jednotlivých kapitol: Jak lidé mění zvířecí emoce, Zvířata mají také ráda nové hračky, Jak přinutit prase, aby se zamilovalo atd. Svět zvířat se přibližuje lidskému. Grandinová se však díky svému ojedinělému pohledu dokáže vyhnout antropomorfizaci problému a postihuje to, co je pro zvíře charakteristické, přičemž se pouští i na „tenký led“, když např. uvažuje o tom, zda zvířata mají či nemají nevědomí. „Nemyslím si, že zvířata mají obranné mechanismy, jaké popsal Sigmund Freud u lidí. [...] Důvodem, proč si to myslím, je, že autisté a zvířata nemají vytěsnění. Pokud ano, pak pouze velmi slabé.“ Tato skutečnost souvisí podle ní právě se silnou vizualitou, kterou mají zvířata s autisty společnou.

V knize Zvířata v překladu však nejde jen o nastínění korelací mezi „autistickou“ a „zvířecí myslí“. Vše směřuje mimo jiné k tomu, abychom se zamyleli nad vztahem zvířete a člověka v jejich spolupobývání. Tak je v kapitole s názvem Psi nás učinili lidmi rozpracována myšlenka společné evoluce člověka a vlka. Možný fakt, že potřebujeme zvířata, abychom byli vůbec lidskými tvory, staví problém odloučenosti dnešního civilizovaného člověka od divoké přírody do jiného světla.

V závěru se autorka nevyhýbá ani sebereflexi v souvislosti se skutečností, že mimo jiné navrhuje systémy jatek, v nichž zvířata jdoucí na porážku co nejméně trpí. „Lidé se vždy diví, jak mohu pracovat pro masný průmysl, když miluji zvířata. Mnoho jsem o tom přemýšlela. […] Byla jsem rozčilená z toho, že jsem pouze navrhla velmi účinná jatka. Krávy jsou zvířata, která miluji nejvíce. Když jsem se na ta zvířata dívala, uvědomila jsem si, že kdybychom se je nerozhodli chovat, žádné z nich by neexistovalo. A od toho momentu věřím, že jsme sem ta zvířata přivedli a jsme za ně zodpovědní. Dlužíme jim slušný život a slušnou smrt, měla by prožít své životy v co nejmenším stresu. To je má práce. Teď píši tuto knihu, protože si přeji, aby zvířata mohla mít více než život bez stresu a rychlou, bezbolestnou smrt. Přála bych si, aby zvířata mohla také prožít dobrý život s možností dělat něco užitečného.“ Chov zvířat tak na člověka klade nový nárok, a sice starat se o jejich smysluplnou činnost.

Kniha Zvířata v překladu je bezpochyby mimořádná. Nedává sice odpověď na otázku po podstatě zvířecí mysli, ale otevírá možnosti k jejímu porozumění. To, na čem kniha stojí a k čemu se vztahuje její podtitul – Použití tajemství autismu k dekódování zvířecího chování – je jejím nejsilnějším článkem, který ovšem zároveň vzbuzuje spousty otázek. Vztah mezi vnímáním autisty a vnímáním zvířete je v knize podán poměrně přesvědčivě. Vše se však začne komplikovat, začneme-li uvažovat o myšlení. Autorka říká, že procesy v její mysli neprobíhají v jazyce, ale v obrazech. Není však možné, aby řeč do jejího uvažování nezasahovala, když se v ní nakonec dokáže vyjádřit. V určitém smyslu tak vnímání sama sebe „zjednodušuje“. Je zřejmé, že řeč uchopuje jinak než běžný člověk a musela ji určitým způsobem pro sebe „dekódovat“ – „nahrát“ si do mysli její sekvence a naučit se jejich používání. Grandinová si všímá důležitosti zvuků u zvířat a vzpomíná na chvíle, kdy i ona považovala řeč pouze za melodický zvuk. Domnívám se, že tato jiná zkušenost je v knize „cítit“, přestože ji Grandinová nepsala sama. Hutnost a preciznost textu jako by vznikala na úkor přítomnosti jakési „mezery“, která je běžně v řeči přítomná. Jestli tato skutečnost knize něco ubírá či ji naopak obohacuje, je na posouzení každého čtenáře.