OLIVER SACKS: Antropoložka na Marsu

Sedm esejů (dva z nich viz Vesmír 75, 526, 1996/9 a Vesmír 75, 587, 1996/10) o nemocných různými neurologickými poruchami tvoří věcný rámec Sacksovy knížky, která zdaleka není jen o neurologii či o medicíně, knížky, ve které z každé stránky vyčnívá Sacksovo lidství. Eseje jsou neobyčejně hluboké, odborně zasvěcené, přitom zcela srozumitelné. Profesor neurologie na newyorské Lékařské fakultě Alberta Einsteina totiž zároveň s odbornou analýzou případů svých nemocných oslovuje vřelým lidským vztahem k nim, soucitem s pacienty, naléhavým, rozhodně však nepatetickým.

Při četbě Sacksovy knihy mne zvláště znepokojilo zjištění, kolik je ve vývoji mozku individuálního. A také, při četbě příběhu malíře, který po úrazu mozku zcela přestal vnímat barvy, fakt, že podoba našeho světa, tak, jak ji vnímáme, se odehrává v našich mozcích. Fakt, že mimo nás nejsou žádné červené a modré barvy, že jen jejich prezentace v našem mozku je červená či modrá a že vlastně tento vjem reflektuje odraženou vlnovou délku světla, jsem si uvědomil v Boeingu 747 ve výšce 10 kilometrů někde mezi Novosibirskem a Omskem. Opěradlo sedadla bylo modré a malá klička přidržující jídelní stolek červená. Přepadl mne pocit iluze násobený vědomím výšky, ve které se nacházím. Jak je to doopravdy a co je doopravdy? Nejsa cvičený v dějinách filozofie, vzpomněl jsem si jen na subjektivní idealisty. Nad Sacksovými úvahami si uvědomíme, že mimo nás nejsou žádné zvuky a žádná slova, že je jen vlnění, které registrujeme, jindy vyvoláváme, vytváříme z nich věty, úvahy, romány, někdy zas hudbu. Vše to je umělý svět, který jsme si sami stvořili, který lze popsat fyzikálně a přepsat do digitální formy, uložit a opět přivést do takové formy, která je nám srozumitelná. Podobně se jistě mimo nás nevyskytují pachy či vůně a ani chuti, jen určité koncentrace molekul. Dokonce nejsou zřejmě předměty tupé, ostré, jemné či hrubé, jen určité měřitelné fyzikální konstanty jejich povrchu. Jaký je tedy svět mimo nás? Je Mars takový, jak ho vidíme my, nebo něco mnohem nehostinnějšího? Tuším, že filozofové se tím jistě zabývali a že mi mou úvahu prominou. A že se na mne nerozkřičí – a když, tak jen mírně.

Sacksova kniha tvoří určitý protipól statistickým šetřením, kde se srovnávají skupiny pacientů a pomocí velmi přesné vědecké metodologie se vyvozují závěry. Ostatně patřím mezi zastánce tohoto přístupu. Sacks se zabývá výjimečnými chorobami, které nelze studovat ve skupinách nemocných. Snad také proto je jeho metoda jiná. Provází pacienta krok za krokem, prodírá se s ním jeho osudem, skoro jako by s ním i trpěl. Rozhodně nezachovává pravidlo emoční neutrality. Popis případů jeho pacientů v dalších esejích, intelektuální, detailní a vědecky precizní, dokonale však srozumitelný, je místy dojemný, avšak ne sentimentální. I z tohoto hlediska je Sacksova knížka velkou výzvou. Nastavuje zrcadlo technokratickému pojetí medicíny, pojetí, ve kterém se nemocnice či lékařská centra mění v citově chladné, technologicky však dokonalé opravny. I z tohoto důvodu bylo takové chytré, hluboké, dojemné, provokující i inspirující a citlivě přeložené knížky na českém trhu třeba. Moc ji doporučuji všem, kteří hledají nevšední a hluboký čtenářský zážitek. Zážitek intelektuální, ale také citový.