Život chirurga

Tourettův syndrom postihuje lidi každé rasy, každé kultury, společenské vrstvy a každé pospolitosti. Kdo ví, že tento syndrom existuje, pozná ho na první pohled. Příznaky jako mimovolné vraštění obočí, posunky a neobvyklá gesta, neuvědomělé nadávky a sprostá slova popsal Aretaeus z Cappadocie už před tisíci lety. Klinický obraz choroby ale podal teprve r. 1885 Georges Gilles de la Tourette, mladý francouzský neurolog, Charcotův žák a Freudův přítel. Tak, jak ho Tourette popsal, je syndrom charakterizován hlavně křečovitými tiky, neuvědomělým napodobováním jiných lidí nebo opakováním jejich slov až celých akcí (echolalie a echopraxie). Touretici se také proti své vůli, neovladatelně, dopouštějí obscenit, mluví sprostě a rouhají se (corpolalie). Někteří se chovají lehkomyslně a nenuceně, jiní na sebe upozorňují častým vtipkováním, někdy se odvolávají na své sny. Jiní jsou mimořádně vznětliví a provokují; někdy bez ustání reagují na své okolí – ke všemu čichají, všeho se dotýkají nebo náhle vyhazují předměty kolem sebe a našli bychom ještě mnoho zvláštních stereotypů a posedlostí. Ale nenajdeme dva pacienty, kteří by se chovali naprosto stejně...

Být posedlý znamená pro touretika víc než jen slovní obrat a není pochyb, že ve středověku se „posedlost“ brala doslova. Na touretiky se pohlíželo jako na lidi posedlé zlým duchem... Když byl syndrom objeven, ještě léta potom byl považován spíše za „morální nedostatek“ než za organickou chorobu – za svévoli nebo slabost vůle, která má být posilována. Předpokládalo se, že jde o psychickou chorobu, která vyžaduje psychoanalýzu nebo jinou psychoterapii, ale ty nebyly účinné. Obrat přinesl začátkem šedesátých let Haloperidol, lék, který na chorobu zabírá. V náhlé a prudké změně názorů se Tourettův syndrom začal nahlížet jako „chemická choroba“, způsobená nedostatkem rovnováhy určitého přenašeče vzruchů v mozku – totiž neurotransmiteru dopaminu. Takové pohledy jsou ale dílčí, omezené a při pokusu o vysvětlení Tourettova syndromu ve vší jeho složitosti nutně selžou. Ani biologický, ani psychologický, ani morálně-sociální přístup sám o sobě nestačí. Syndrom musíme nahlížet nejen ze všech těchto tří aspektů zároveň, ale také z vnitřní perspektivy, z existenciálního hlediska samotného postiženého. Vnitřní a vnější pohled musí, jako vždycky a všude, splynout.

Dá se předpokládat, že nemocnému s tiky a posunčinou, s podivným nutkáním a s neobvyklým, pitoreskním chováním bude hodně profesí uzavřeno. Ale není to tak. Chorobou trpí zhruba jeden člověk z tisíci a najdeme je snad v každém povolání. Jsou to spisovatelé, matematici, hudebníci a herci, diskžokejové, konstruktéři, sociální pracovníci, atleti. Ale některá povolání se zdají být pro touretiky přece jen nedostupná. Například důmyslná, přesná a soustředěná práce chirurga. Ještě nedávno jsem si to myslel také. Jenže teď znám – a je to neuvěřitelné – pět chirurgů s tímto syndromem.

Doktora Bennetta jsem poprvé potkal v Bostonu na konferenci o touretizmu. Pán kolem padesátky, střední postavy, s hnědou, prošedivělou bradkou a knírkem, v tmavém obleku. Nebyl nijak nápadný. Dokud ovšem náhle nezafuněl nebo se nedotkl podlahy; také vyskakoval a trhal sebou. Byl jsem ohromen jak jeho důstojností a klidem, tak bizarními tiky. Řekl jsem mu, jak mě jeho volba povolání udivuje, a on mě pozval k sobě domů. O čtyři měsíce později jsem seděl v malém letadle a plný očekávání i zvědavosti jsem se blížil k Branfordu. Doktor Bennett mě přivítal napůl tikem, napůl zafuněním. Popadl moje zavazadla a vedl mě k autu jakousi rychlou chůzí s poskoky (poskok místo každého pátého kroku) a s náhlými dotyky země, jako by něco zvedal...

Přes všechny Bennettovy tiky jsme v pořádku dojeli k doktorovu domu; stál na kopci, kouzelný, svébytný, obklopen divokou zahradou. Celé město leželo pod ním... Poznal jsem doktorovy dva psy, dva syny a ženu Helenu, která pro nás připravovala pozdní odpolední čaj. Jakmile jsme sedli ke stolu, byl Bennett zase napaden posunčinou. Prostě se musel dotýkat skleněného stínidla lampy, která mu visela nad hlavou. Nehty obou ukazováčků ťukal do skla a vyluzoval tak ostrý, napůl melodický zvuk; občas to byl celý vodopád zvuků. Na ty tiky a zvonění spotřeboval nejméně třetinu všeho času. Musel to dělat? Musel to dělat právě na tomto místě?

„Kdybyste neměl to stínítko v dosahu, musel byste pořád zvonit?“ zeptal jsem se.

Odpověděl, že ne. „Všechno záleží na tom, kde sedím. Je to otázka prostoru. Teď nemám žádné nutkání dotýkat se tamté cihlové zdi. Kdybych u ní ale seděl, musel bych se jí dotknout stokrát.“ Sledoval jsem jeho pohled. Na cihlové zdi bylo skvrn jako na Měsíci, zřejmě od jeho dotyků a ťukání. Za zdí byla vidět lednička, jejíž dveře byly pomlácené a zprohýbané jako po dopadu roje drobných meteoritů. Teď zase doktor sledoval můj pohled. „No jo,“ začal vysvětlovat. „To já tam házím všechno, co mi přijde do ruky – žehličku, váleček na nudle, pánev. Když mě popadne vztek, strefuji se do těchto dveří.“ V tichu jsem zažíval tuhle informaci; přidávala nový, násilnický a znepokojivý rozměr k představě, kterou jsem si budoval. Zdálo se mi, že k poklidnému, chytrému muži proti mně se vůbec nehodí.

„Když vás ta lampa tak dráždí, proč pod ní sedíte?“ zeptal jsem se.

„Jistě, je to dráždidlo, ale je to také stimulace. Mám rád ten dotyk i zvuk. Ale ano, je to velké zdržování a rozptylování. Nemohu tady studovat, musím odejít do pracovny, pryč od té lampy.“

Jiným projevem Bennettova syndromu je pudové vtiskování stop kolem dokola vlastní osoby; vyznačí tak dokonalé kolečko. „Myslím, že je to pudové,“ řekl mi. „Jako když pes značí svoje území. Cítím to až v kostech jako něco primitivního, prehumánního – jako něco, co je v nás ve všech, jen už o tom nevíme.“ Ale ,touret‘ toto primitivní chování uvolňuje. Je to nemoc rušící zábrany. „Každý mívá někdy myšlenky, které samy o sobě nejsou nijak neobvyklé, ale vzhledem k momentální nevhodnosti jsou potlačeny.“ U něj přetrvávají v pozadí vědomí a náhle, mimo jeho vůli vybuchují. „Sestra mi třeba hlásí, že pan Jones má bolesti, a já na to odpovím ‘Opalující paprsky, opalující paprsky’, protože jsem ráno myslel na to, že venku je hezky. Může to takhle vybuchnout stokrát za dopoledne. Lidé v nemocnici to jistě slyší – nemohou neslyšet – ale myslím, že si toho nevšímají, že tomu nepřikládají žádný význam.“...

Po čaji jsme se šli projít a doktor mi vyprávěl něco o svém životě. Byl adoptované dítě a tak nevěděl, jestli Tourettovým syndromem trpěl někdo z rodiny. U něj choroba vypukla v sedmi letech. „Nosil jsem brýle, rovnátka, a škubal jsem sebou. Nemoc, to byla rána z milosti. Držel jsem se stranou, byl ze mě samotář... Ale být sám a chodit na dlouhé výlety mi vyhovovalo.“ Cítil se nezávislý a soběstačný. Byl šikovný a miloval přírodu – zajímalo ho, jak rostou květiny, jak se formují skály, jak se pohybují zvířata, jak pracují svaly, jak drží naše tělo pohromadě. Velmi brzo se rozhodl, že z něj bude chirurg.

Anatomie mu byla samozřejmá, ale lékařská fakulta pro něj byla velmi obtížná. Nejen pro tiky a dotyky, které mu téměř znemožňovaly čtení. „Každý řádek jsem musel číst několikrát. Každý odstavec jsem musel upravit tak, aby všechny čtyři rohy byly v mém zorném poli.“ Musel jednotlivé odstavce a někdy i řádky „srovnat“, a navíc byl posedlý potřebou uspořádat alespoň v duchu interpunkci, musel spočítat výskyt jednotlivých písmen, opakovat slova, fráze, řádky. To všechno mu zabraňovalo číst plynule a automaticky, a stejné problémy má dodnes. Ale všechny ty potíže ho nutí číst důkladně.

Po skončení medicíny se chtěl podívat hodně daleko, hlavně na sever, a udělal to. Pracoval jako praktický lékař v severozápadních teritoriích Kanady, v Yukonu, a byl také lékařem na ledoborci, který objíždí Arktidu. V osmadvaceti letech se oženil a podnikl svatební cestu kolem světa. Splnil také svůj chlapecký sen – vystoupil na Kilimandžáro. Před pěti lety se přistěhoval do Branfordu, protože jeho touha mít hned za dveřmi divočinu, hory, jezera, byla stále silnější. „A tady zůstanu. Nikdy nebudu chtít toto město opustit.“

Branford přijal doktora s určitým podezřením – tak to alespoň cítil. „Chirurg, který sebou škube! Co nám může být platný?“ Zpočátku neměl žádné pacienty a nevěděl, bude-li se tu moci vůbec uživit. Ale postupně si získal uznání i přízeň. Praxe se rozšiřovala a kolegové lékaři, zprvu nedůvěřiví a plní pochyb, mu začali věřit a nakonec ho vzali bez výhrad mezi sebe...

V suterénním pokoji Bennettovy vily jsem spal celou noc jako zabitý. Ale hodně brzy ráno mě probudily zvláštní zvuky z tělocvičny, která byla hned vedle. Jakoby se odtamtud chystala vyjet lokomotiva. Dveře byly skleněné, a tak jsem se, ještě napůl ve spánku, podíval, co se děje. Viděl jsem ohromné vrčící kolo, které se otáčelo, vypouštělo oblaka dýmu a občas zahoukalo. V úžasu jsem dveře otevřel. Do půl těla nahý Bennett šlapal zuřivě do pedálů cvičného kola a kouřil při tom velkou fajfku. Před sebou měl patologii, otevřenou u kapitoly o neurofibromatóze. Tak začíná každé ráno: půl hodiny na kole, s oblaky dýmu a s patologií nebo chirurgií před sebou. Knihy otevírá na stránkách, které odpovídají práci čekající ho ten den. Dýmka a rytmický pohyb ho uklidňují. Může číst bez obsesí a bez vyrušování – jen občas si zahouká.

Jakmile se kolo zastavilo, zaplavily doktora tiky a různá nutkání. Vyzváněl na zvonek kola a mumlal podivné a nesmyslné říkačky. „Co to znamená?“ zeptal jsem se. „Nemám ponětí,“ odpověděl. Ta slova mě prostě přitahují. Každý zvláštní zvuk či neobvyklé jméno mohou nastartovat opakování, a pak se nedá nic dělat. Pověsím se na některé slovo a trvá to dva tři měsíce. Mívám v provozu na dvacet takových slov, převracím je, přežvykuji a vnitřně vychutnávám. Nejstarší z nich je jméno profesora univerzity, na níž studovala moje žena – Slavek J. Hurka...“

Chorobné opakování slov – scholalie – zmrazuje zvuky, zastavuje čas, uchovává v mysli podněty jako „cizí tělesa“ nebo ozvěny. Doktor říká, že mu v mysli uváznou jen jako zvuk, jako melodie. Jejich původ, význam a asociace, které vyvolávají, nejsou vůbec důležité. „Stejné je numerické nutkání,“ vysvětloval. „Teď musím všechno dělat třikrát nebo pětkrát, ale před měsícem to byly čtyřka a sedmička. Ty byly jednou ráno pryč a vlády se ujaly trojka a pětka. Jako kdyby se jeden okruh vypnul a druhý zapnul; se mnou to nemá nic společného.“

Druhý den jsme jeli hned ráno do nemocnice; v ambulanci čekalo na doktora Bennetta šest pacientů. První na řadě byl horský průvodce z Banff. V černobíle kostkované košili, těsných džínsech a s kovbojským kloboukem na hlavě vypadal jako vystřižený z westernu. Upadl pod ním kůň a převalil se na něj; výsledkem nehody byla ohromná pseudocysta na pankreatu. Bennett si s ním povídal a při tom jemně, citlivě prohmatával pohyblivou masu v jeho břiše. Muž říkal, že se otok zmenšuje. Doktor prostudoval spolu s radiologem sonogram, který potvrdil, že cysta ustupuje. Uklidňoval pacienta: „Ztrácí se to samo. Pěkně to ustupuje a nakonec nebudete vůbec žádnou operaci potřebovat. Budete zase jezdit na koni – já bych vás rád znovu viděl asi za měsíc.“ Později jsem mluvil s radiologem. „Bennett je rychlý a přesný diagnostik,“ řekl mi. „A je to také ten nejúčastnější diagnostik, jakého jsem kdy poznal.“ Pokračovali jsme podle seznamu čekajících. Bennett byl zřejmě velmi oblíbený chirurg a každého z pacientů vyšetřil rychle a přesně, byl absolutně soustředěný. Každý jednotlivý pacient věděl, že má veškerou jeho pozornost; cítil, že je pro něj v tu chvíli jediným člověkem na celém světě...

V pátek měl Bennett operační den a tentokrát měl na programu mastektomii – náročnou operaci prsu. Nedočkavě jsem čekal, až ho uvidím v akci. Ambulantní zákroky, to je jiná věc – člověk se vždycky dokáže soustředit na několik minut. Ale jak si povede při těžké operaci, kdy musí pracovat s nesmírnou pozorností a soustředěností několik hodin? Při přípravě budil nejhorší obavy: rychlé, náhlé pohyby rukou; téměř se dotýkal, ale nikdy nedotkl svých neumytých paží, asistenta, zrcadla. Hlasitě supěl, dotýkal se kolegů svýma nohama a vyrážel houkání jako sova: „Hůty hů, hůty hů“.

Umytí, s rouškami a v pláštích jsme se blížili k pacientce na operačním stole. Doktor si krátce prohlédl mammogram a uchopil skalpel. Vedl čistý a přesný řez a beze stopy po nějakém tiku nebo vyrušení, úplně soustředěně pracoval v rytmu operace. Minulo dvacet minut, padesát, sedmdesát, sto minut. Operace byla náročná a muselo se průběžně udělat mnoho věcí – podvázat žíly, najít nervy, ale celá akce byla plynulá, postupovala přesně a klidně a nikde se neobjevil ani náznak touretizmu. Bennett pracoval hodinu a půl a konečně operaci uzavřel. Každému zvlášť poděkoval, zívl a protáhl se. Byla za ním celá velká operace bez náznaku jeho vlastní choroby. Ne že by ji potlačil nebo držel na uzdě – napětí z toho, že by se musel přemáhat, se neobjevilo. V té době je svou identitou plně chirurgem, dělá svoji práci a všechno jeho psychické i nervové ustrojení se tomu podřídí. Je aktivní a soustředěný na daný úkol; stane se netouretickou osobností... Takovými změnami identity, takovou reorganizací osobnosti prochází každý z nás každý den – z rodičovské role přecházíme do role profesionální, politické, erotické nebo nějaké jiné – jakékoli. Toto „přeměňování osobností“ je zvlášť dramatické u lidí, kteří se zmítají v nervových nebo psychických dramatech, a u herců.

Páteční odpoledne jsou volná. Bennett rád chodí na dlouhé výlety nebo jezdí na kole nebo řídí; chce před sebou mít otevřené, volné cesty a stezky. Jeho oblíbeným cílem je ranč s nádherným jezerem a s rozjezdovou dráhou pro malá letadla; je to krásné místo mezi jezerem a horami... vykoupal jsem se, pak jsme se toulali a hovořili. Bennett poznamenal, že jsem viděl některé vnější projevy jeho choroby, které ale ani zdaleka nejsou jeho největším trápením. Skutečnými problémy jsou panika a vztek. Jsou to ohromně silné vzněty a přicházejí tak náhle a bez varování, až hrozí, že ho přemohou. Na veřejnosti je dokáže ovládat, ale je to těžké a vyčerpávající. Doma může popustit uzdu a vybít se. Ne na lidech, na věcech samozřejmě. To bylo vidět na dveřích lednice. Ve svém lékařském pokoji v nemocnici kopal do zdí tak dlouho, až tam nadělal příšerné díry a musel je zakrýt květináčem. Ve své pracovně doma má stěny obložené cedrovým dřevem; jsou plné stop po noži. „Není to nic krásného,“ říkal. „Je to výstřední, děsivé, a někomu se to může jevit i romantické. Ale Tourettův syndrom přichází z nejhlubších hlubin našeho nervového systému, z podvědomí. Projevuje se nejstaršími, nejsilnějšími pocity, jaké známe. ‘Touret’ je jako epilepsie, která vzniká v nejtemnější podkorové oblasti. Když převládne, zbývá jen tenká vrstva kontroly, tenká vrstva kůry mozkové mezi ‘mnou’ a ’tím’, mezi mnou a zuřící bouří, slepou podkorovou silou. Člověk vidí roztomilé, legrační projevy, tvůrčí stranu Tourettova syndromu, ale je tu také druhá strana mince. Musíte proti tomu bojovat celý život.“

Bennett velmi rád přesouvá svoji chorobu do oblasti neurochemie a přemýšlí o chemických změnách a spojích, které se vypínají a zapínají, i o tom, že choroba uvolňuje jinak inhibované chování. Přesto cítí svoji nemoc jako něco, co se stalo nejvlastnější součástí jeho osobnosti.

Bennett měl tiky od sedmi let, ale jako Tourettův syndrom určil své potíže teprve, když mu bylo třicet sedm. Helena mi vyprávěla, že v prvních letech jejich manželství tomu říkal „nervózní habitus“. Potom v roce 1977 poslouchal rádio a přiběhl celý vzrušený: „Heleno, pojď honem a poslouchej! V rádiu mluví o tom, co já provádím!“ Byl ohromen, že to mají i jiní lidé... Až donedávna byl Tourettův syndrom diagnostikován jen vzácně, byl neznámý a neznali ho dokonce ani lékaři. Většinou jej rozpoznali nemocní sami, nebo nemoc určili přátelé a příbuzní, když o ní slyšeli v rádiu nebo v televizi, četli o ní v novinách. Vskutku znám chirurga, u něhož určil Tourettův syndrom jeho pacient. Po seznámení veřejnosti s touto chorobou dělá mnoho TSA (Tourett Syndrom Association), společnost, která měla začátkem sedmdesátých let třicet členů. Teď jich má na dvacet tisíc.

V sobotu ráno jsem se musel vrátit do New Yorku. „Do Calgary poletíte se mnou,“ oznámil mi Bennett. „Už jste někdy letěl s touretikem? Bude to pro vás jedinečný zážitek, protože jsem jediný létající chirurg-touretik. Bude se vám to líbit.“

Ráno jsme jeli autem na malé letiště v Brenfordu a byla to jízda poskokem; letu jsem se bál čím dál tím víc, ale doktor mě uklidňoval: „Ve vzduchu je to jednodušší, tam se člověk nemusí držet žádných silnic, a také nemusí mít pořád ruce na řízení.“ Na letišti zaparkoval, otevřel hangár a s pýchou mi ukazoval svoji malou Cessnu cardinal. Vystrkal stroj a prohlédl ho, znovu ho prohlédl a znovu všechno zkontroloval dřív, než začal zahřívat motor. Sledoval jsem ho trochu netrpělivě, ale zároveň i s uspokojením. Nutí-li ho choroba všechno prohlížet třikrát čtyřikrát, bude let bezpečnější. Stejné to bylo, když operoval: pokud ho při práci nemoc vůbec nějak ovlivňovala, pak ho činila přesnějším až nadbytečně pečlivým. Přitom nijak neomezovala jeho rozhodování ani intuici.

Bennett byl dobře vycvičen a od přírody byl zřejmě dobrý aviatik, ale byl opravdu jako dítě, které si hraje. Přinejmenším část Tourettova syndromu není nic víc než to – uvolňuje hravé impulzy, které jsou normálně zablokovány nebo ztraceny někde hluboko v nás. Volnost a prostor zřejmě Bennetta těšily; měl bezstarostný chlapecký výraz, jaký jsem u něj dole na zemi neviděl. Stoupali jsme nad první vrcholky; předsunuté hlídky Skalnatých hor. Ve výšce tří tisíc metrů jsme vletěli do koridoru mezi vrcholy, nalevo štíty zářící v ranním slunci, napravo siluety hor ve stínu. Bennett co chvíli vymrštil pravou ruku a lehce poklepal na sklo. Posunul se a poposedl, zase se posunul, a tak pořád dokola. Snažil se umístit svoje kolena dokonale symetricky vůči řízení.

Letěli jsme už čtyřicet minut a byli jsme nad Albertou. Zdola se k nám blížila zúrodněná prérie, pak se z roviny prudce zvedly věže Calgary, Bennett hlásí naši pozici a naše data: „Cardinal, pět metrů dlouhý, na palubě jeden touretik a jeho neurolog.“ Okamžitě dostáváme odpověď, přesnou, jasnou a úplnou, jako by se hlásil největší letoun. Tady jsou si všichni piloti a všechna letadla rovni. Je to svět sám pro sebe a Bennett k tomu světu patří. Když vystoupil ze své Cessny, dozorčí letů ho srdečně zdravil.

Vyskočil z letadla náhle a prudce (je to jako tik), já jsem ho následoval pomalu a s patřičnou rozvahou. Doktor se hned dal do řeči se dvěma mladými obry, Kevinem a Chuckem. Jsou to bratři, piloti ve čtvrté generaci tady ve Skalnatých horách. Znají Bennetta dobře. „Je náš,“ říkají. „Normální dobrý chlap. Tourettův syndrom? A co má být? Je to člověk a zatraceně dobrý pilot.“

/Přeložila Alena Čechová, knihu esejů O. Sackse připravuje nakladatelství Mladá fronta/