„Jednadvacítka“

Zlínská „Jednadvacítka“, správní budova

Baťova obuvnického impéria, se do dějin nezapsala jako vynikající dílo moderní architektury, nýbrž jako symbol modernity. Modernity ztělesňující utilitární inženýrské myšlení v reakci na nejnovější požadavky moderní ekonomie a racionality práce. Budovu, dokončenou v roce 1939, navrhl Vladimír Karfík, který J. A. Baťu přesvědčil, aby místo tří pětipodlažních objektů realizoval jedinou výškovou budovu, vybavenou nedělenými velkoprostorovými kancelářemi pro 200 zaměstnanců. První československý mrakodrap, jehož skelet tvoří standardizovaný baťovský firemní železobetonový modul o rozměrech 6,15 × 6,15 m s cihelnou vyzdívkou, disponoval na svou dobu nevídanými technickými vymoženostmi, kupříkladu klimatizací, elektromagneticky stabilizovanou výtahovou plošinou k umývání oken nebo soustavou rychlovýtahů s unikátní zdviží – pohyblivou kanceláří šéfa koncernu.

To vše a řada autentických detailů jakoby zázrakem přežily čtyřicetileté období národního podniku Svit i privatizační devadesátá léta. Komplexní rekonstrukce se mrakodrap dočkal až počátkem třetího milénia v souvislosti s novým územněsprávním uspořádáním státu. Na základě detailního stavebně- -historického průzkumu byl stanoven přesný postup rekonstrukčních prací a specifikovány požadavky, podle kterých byly koncipovány nově vkládané detaily a konstrukce, logicky respektující jak dispoziční schéma budovy, původní rastrování příček a materiálové řešení, tak autentickou výšku podhledů či vedení vzduchotechniky podle schématu z konce třicátých let. Povětrnostními vlivy a sluncem namáhané fasády byly, vyjma omítek na severní frontě, nahrazeny stejným typem břízolitu, severní část pak očištěna a zakonzervována s lehkou dávkou „tovární“ šedé patiny. Rovněž cihelné pásky byly očištěny a v chybějících místech nahrazeny přesnými replikami. Největších změn ovšem doznala původní ocelová okna. Většina z nich, opět kromě klimaticky méně namáhaného severního průčelí, byla nahrazena hliníkovými replikami, zbytek byl repasován, a to i za cenu tepelných ztrát. Další markantní změnou prošla střešní terasa, kde autoři rekonstrukce obnovili původní střešní zahradní krajinu a na místě odstraněných nevhodných nástaveb z dob normalizace realizovali malou, leč velmi příjemnou vyhlídkovou restauraci s nádechem hi-tech, která společně s novou vstupní markýzou se symbolickou světelnou číslicí 21 na pisatele velmi zapůsobila (Karfík s číslicí 21 počítal, ovšem nad markýzou). Do původního stavu byla uvedena i osmá, tzv. ředitelská etáž s autentickým vestavěným mobiliářem a také Baťova pohyblivá kancelář, přístupná návštěvníkům z komorní expozice v parteru budovy. Té dominuje model konstrukce budovy a vynikající Niklův portrét architekta – s výrazem moudrého starce. Výstava jistě mile překvapí nejen obdivovatele Karfíkova a Baťova společného díla, ale i zbloudivšího občana vyřizujícího v neutrálně šedivých, leč přátelsky a demokraticky působících kancelářích krajského nebo finančního úřadu své záležitosti.

A tak bychom mohli jmenovat další a další finesy, skvěle restaurované originály či jen pocity člověka svobodně se pohybujícího zlínským mrakodrapem. Nemá to ale smysl. Do Zlína je totiž nutné se osobně vypravit a nepopsatelnou atmosféru, kterou první československý mrakodrap i průmyslové město vyzařují, zažít na vlastní kůži, třebaže Zlín už není dynamickým městem v zeleni. Rekonstrukce Jedenadvacítky od architektů Ivana Bergmanna, Ladislava Pastrnka, Petra Všetečky a jejich spolupracovníků, jejíž památková hodnota tkví mimo jiné i v zachování kontinuity funkce (úřední budova), je mimořádným počinem, ke kterému lze podle mého názoru přirovnat jen dvě rekonstrukce památek moderní architektury u nás – Müllerovy vily v Praze od Adolfa Loose a budovy městského muzea od Jana Kotěry v Hradci Králové. Nezbývá než věřit, že citlivá rekonstrukce budovy č. 21 nezůstane počinem ojedinělým.