Aktuální číslo:

2020/7

Téma měsíce:

Klimatické změny

250 let od objevu poklepu plic

 |  10. 3. 2011
 |  Vesmír 90, 127, 2011/3

Od chvíle, kdy jsem začal studovat medicínu, mi vrtalo hlavou, co vlastně znamená pojem fyzikální vyšetření. Dlouho jsem si naivně myslel, že půjde o nějaké prozařování či snímání proudů. Věc ale byla jednodušší: podle definice je fyzikální vyšetření vyšetřením pacienta lékařem jen pomocí jeho vlastních smyslů a jednoduchých pomůcek. Tedy ne nějaká fyzika, ale smyslové vjemy, které získáváme pohledem, poklepem, pohmatem a poslechem.

V prosinci loňského roku potichu a nepozorovaně prošlo okolo nás jedno zajímavé výročí: 250 let od objevu poklepu plic. Tento poklep byl jedním z kroků, jimiž vstoupila medicína do svého modernějšího pojetí a které posléze v 19. století vytvořily její dodnes nosné na pilíře. Poklep plic se totiž po hodnocení pohledem stal další takzvanou fyzikální vyšetřovací metodou. Jak na ni přišel její objevitel Josef Leopold Auenbrugger nebo také Leopold von Auenbrugg (22. listopadu 1722 ve Štýrském Hradci – 17. května 1809 ve Vídni), stojí rozhodně za zmínku.

Josef Leopold Auenbrugger se narodil do rodiny majitele hostince, což hrálo v objevu poklepu kupodivu významnou roli. Jeho otec totiž kontroloval hladinu vína a piva v sudech poklepem. Toho si všímal i jeho syn, který ho při tom ve sklepě hostince často viděl (a slyšel). Po studiu na gymnáziu v rodném městě odešel Josef Leopold do Vídně, kde ve dvaadvaceti letech dostudoval lékařskou fakultu. V tamější Španělské vojenské nemocnici začala také jeho lékařská dráha. Při vyšetřování pacientů začal používat poklep na hrudník, na břicho i další části těla. Při tom registroval temný poklep tam, kde bylo méně vzduchu, a ještě temnější tam, kde byla plíce nevzdušná. Svoji metodu zkoušel ověřit na tělech zemřelých. Snažil se vytvářet první vztahy mezi diagnózou klinickou a pitevní a také do hrudníků mrtvých těl napouštěl tekutinu a posléze je vyšetřoval poklepem. Tato experimentální metoda potvrdila jeho předpoklad o kvalitě poklepu. S ohledem na využití této metody zejména u onemocnění hrudníku je pochopitelné, že se Auenbrugger posléze ve Vídni věnoval především onemocnění dýchacích cest a zejména tuberkulóze.

To, že doma není nikdo prorokem, platí doslova i v Auenbruggerově  případě. Když svoji metodu v prosinci 1760 poprvé zveřejnil (Inventum Novum ex Percussione Thoracis Humani Interni Pectoris Morbos Detegendi), nikdo jí nevěnoval přehnanou pozornost. Dokonce se dočkal odsudku – připodobňovat lidské tělo k pivnímu sudu se zdálo nevhodné. Proto metoda na řadu let zapadla. Až po několika desetiletích si jí všiml jiný velikán medicíny, Francouz René Laennec, objevitel poslechu, a díky propagátorovi fyzikálních vyšetřovacích postupů Jeanu-Nicolasi Corvisartovi pak metoda zpopulárněla ve Francii.

Mnohem později, v polovině 19. století, byla medicína jako kvetoucí obor s vlastní systematikou již ne tak vzdálená dnešnímu pojetí. Zasloužili se o to dva naši krajané a profesoři Lékařské fakulty Vídeňské univerzity: Josef Škoda a Karel Rokitanský. Pacienty, kteří zemřeli na Škodově interní klinice, Rokitanský pitval. Právě srovnání nálezů získaných vyšetřováním pohledem, poklepem, poslechem i pohmatem umožnilo vytvořit podrobné korelace takzvaných fyzikálních nálezů a nálezů patologických. To byl jeden ze základů skutečně systematického přístupu k medicíně, který proslavil druhou vídeňskou lékařskou školu. Ta spolu se zaváděním fyziologie do lékařství pod vedením slavného Clauda Bernarda a s průnikem technologie, jejímž důležitým bodem bylo používání anestezie, znamenala skutečnou revoluci a vznik řady paradigmat, která do značné míry platí dodnes.

Začal jsem tím, jak malý Leopold pozoroval otce, když poklepem kontroloval hladinu vína či piva v sudech. Hodně z toho, co děti odkoukaly od rodičů, se stalo motivem k budoucí volbě povolání či klíčem k nějakému objevu. Člověka maně napadne, co okoukají dnešní děti od svých rodičů, kteří pracují na počítačích, obsluhují složité stroje, pracují v bankách či jako prodejci nejasných produktů. Jak se budou rodit nápady, které posunou svět? Není však tahle úvaha typicky staromilská – nepotřebuje technologický posun již především dobrou znalost světa virtuálního? Protože tu děti nasávají plnými doušky a třeba právě ona bude zdrojem objevů budoucích.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Michal Anděl

Prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., (*1946) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK. Je profesorem vnitřního lékařství se zaměřením na diabetologii a klinickou i preventivní výživu. Je vedoucím Centra pro výzkum výživy, metabolismu a diabetu 3. lékařské fakulty UK. Je členem Učené společnosti ČR.
Anděl Michal

Doporučujeme

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

O mariánském sloupu, který se nevrátil na Staroměstské náměstí

Eliška Fulínová  |  18. 7. 2020
Instalace neúplné kopie mariánského sloupu na pražské Staroměstské náměstí přišla ironií osudu ve zjitřené době, kdy se na různých místech po...
Na staré zkušenosti nezapomínejme

Na staré zkušenosti nezapomínejme

Eva Bobůrková  |  13. 7. 2020
Vladimír Vonka je uznávaný virolog v Česku i ve světě. Ač brzy oslaví devadesáté narozeniny, stále se věnuje vědě, konkrétně vývoji...
Komu se nelení…

Komu se nelení…

Petr Pokorný  |  13. 7. 2020
Jsou-li nějaké změny příliš pomalé, lidé je v subjektivním čase svých životů skoro nevnímají. Stačí se ale podívat na staré krajinomalby či...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné