Tuberkulóza 2011

Původcem onemocnění nazývaného tuberkulóza jsou některé druhy mykobakterií. Nejdůležitější z nich je Mycobacterium tuberculosis. Mezi další významné patří Mycobacterium bovis a Mycobacterium africanum. Mycobacterium tuberculosis je tyčinková bakterie se silně lipofilní buněčnou stěnou. Buněčná stěna má tři vrstvy, ze kterých jen třetí, vnitřní vrstva je podobná jako u ostatních bakterií.

Nejstarší objevená DNA Mycobacterium tuberculosis pochází z ostatků záprstní kůstky bizona žijícího před 17 000 lety v Severní Americe. Existují teorie, že prehistorické formy tuberkulózy byly rozšířeny dobytkem, popř. jinými zvířaty (např. mamuty), a způsobily rozsáhlé vyhynutí megafauny v pozdních čtvrtohorách. Zda byla tuberkulóza přenesena zvířaty na člověka, nebo naopak, není vyjasněno. Tuberkulóza člověka byla prokázána ve vzorcích kostí a měkkých tkání (plíce) mumií pocházejících z let 3000–2400 př. n. l.

Příčina tuberkulózy zůstávala po dlouhou dobu neznámá. Název tuberkulóza pochází od lékaře J. L. Schönleinema (1839). Je odvozen z patologicko-anatomických orgánových změn, tuberkulů, které jsou pro tuberkulózu charakteristické. Pojmenování je přisuzováno také lékaři R. Mortonovi, který je patrně prvně použil. Původce tuberkulózy nalezl roku 1882 německý mikrobiolog Robert Koch. U nemocných nalezl bakterii Mycobacterium tuberculosis. Za tento objev obdržel roku 1905 Nobelovu cenu v oboru fyziologie a lékařství.

Lze tedy říci, že tuberkulóza pronásleduje člověka během celého jeho vývoje. Kochův objev byl velmi významný, avšak nevyřešil léčbu této choroby. Tuberkulóza postihovala chudé i bohaté. Silněji zasahovala ve vrstvách chudých pro nižší hygienu a nedostatek výživy. Avšak na tuberkulózu zemřel i náš básník Jiří Wolker, který nepatřil mezi špatně situované jedince. Na tuberkulózu zemřeli Karel Havlíček Borovský a později i jeho dcera. Toto období lze nazvat časem beznaděje. Nemoc se léčila jen dostatečnou stravou a pobytem pacientů v klimatických lázních. Byl to čas malé naděje na vyléčení. Obvyklé antibakteriální látky původce tuberkulózy neničily.

Období beznaděje trvalo téměř do konce druhé světové války. V roce 1944 byla v USA poprvé použita antituberkulotika – streptomycin a p-aminosalicylová kyselina (PAS). I když uvedené látky nepatří z hlediska soudobého lékařství k nejúčinnějším, přinesly naději, že tuberkulóza je léčitelná. Tím bylo ukončeno období beznaděje a byla zahájena druhá etapa, pro kterou je příznačné pátrání po nových antituberkulotikách.

Během druhé etapy bylo vyrobeno okolo 30 léčiv pro podání člověku. Lékaři používali kombinaci pěti nejúspěšnějších. Byl to hydrazid kyseliny isonikotinové (nazývaný isoniazid – INH), pyraziamid, ethambutol, rifampicin a již dříve známý streptomycin. Nejsilnější efekt vykazují isoniazid a rifampicin. Na počátku této etapy se do pátrání po nových antituberkulotikách investovaly značné částky peněz. Bylo lhostejné, zda byly látky již v literatuře popsány. Patentovat lze pouze nepopsanou sloučeninu. Než došlo k objevu isoniazidu, bylo hodnoceno okolo 500 jiných hydrazidů. Nejúčinnější však byl právě isoniazid. Ten byl poprvé připraven roku 1912 na pražské německé univerzitě. Když Jiří Wolker umíral na tuberkulózu, ve vzorkovnici univerzitní laboratoře ležel potenciální lék, o jehož protituberkulózních vlastnostech však nikdo nevěděl.

Zdokonaloval se i klinický přístup, který dával přednost kombinaci léčiv. Pokroky byly natolik významné, že vedly až k prognóze, že se okolo roku 2000 tuberkulóza v průmyslově rozvinuté části světa již nebude vyskytovat. Pátrání po dalších nových antituberkulotikách se považovalo za zbytečné.

Nový zvrat ve vývoji antituberkulotik nastal v roce 1985. Ve světě udeřily multirezistentní bakterie. Tuberkulóza byla vždy nebezpečnou chorobou v rozvojových zemích, kde každoročně zabíjela miliony postižených. V důsledku nedostatečné péče v boji s tuberkulózou se však v těchto zemích vytvářely kmeny vzdorující všem léčivům. Prostřednictvím migrace obyvatelstva zaútočily multirezistentní kmeny i na průmyslově vyspělou část světa. V předních světových vědeckých časopisech se začaly objevovat články s dosti dramatickými titulky (např. „Vzhůru do strašné minulosti“, „Zabiják opět přichází“), které vyzývaly farmaceutické ústavy, aby přestaly podceňovat pátrání po nových antituberkulotikách.

Dnes žijeme v této etapě. Na celém světě se usilovně pracuje na látkách proti multirezistentním kmenům. Situaci komplikuje také aids, který přináší nebezpečí i jiných mykobakteriálních kmenů. Zatím celosvětově přibývá ročně okolo 10 milionů nemocných tuberkulózou, z nichž 1 milion umírá. Objevují se prognózy, že do roku 2020 bude problém vyřešen. K takovým předpovědím lze jen dodat Werichovo skeptické „Uvidíme, uvidíme, uvidíme…“.