Od retrovirů k imunoterapii

Jana Olivová: Od objevu prvních retrovirů už uplynulo 100 let. Proč jste si k výzkumu vybral právě retroviry a jaké byly největší objevy, mezníky na vaší cestě k bližšímu poznání retrovirů?

David Baltimore: Víte, retroviry si v jistém smyslu vybraly mne, já jsem si je nezvolil. Retroviry prokazují celou škálu vlastností vyvolávajících rakovinu, a proto se jejich pomocí nesmírně dobře zjišťují geny, které s rakovinou souvisí. Existují ovšem i další viry způsobující rakovinu, ale dělají to jiným způsobem a mají omezenější repertoár. Proto se z retrovirů dá získat zvlášť mnoho informací, ukazují nám cestu ke genům spojeným s rakovinou u lidí a zároveň slouží jako dobrý model u zvířat, u zvířecí rakoviny. Zpočátku jsme to nevěděli, ale když jsme zkoumali u zvířat podstatu chorob vyvolávaných těmito viry, získali jsme mnoho poznatků, které se nakonec ukázaly důležité pro rakovinu u člověka.

J. O.: Nakolik bylo obtížné přesvědčit vaše kolegy a širokou veřejnost, že viry mohou vyvolat rakovinu, a to dokonce i u lidí, nejen u zvířat?

D. B.: První viry způsobující zhoubné nádorové bujení byly objeveny začátkem 20. století, ale ještě dlouho poté se nepředpokládalo, že se nějak vztahují k rakovině u lidí. Až v padesátých letech 20. století se objevily u myší tak přesvědčivé důkazy, že se názory začaly měnit a začalo je uznávat víc lidí. Tak to šlo až do chvíle, kdy jsme objevili reverzní transkriptázu¹⁾. Ta pak poskytla klíčovou informaci, která lidi přesvědčila – šlo o velice obecný způsob vyvolání rakoviny. Ve skutečnosti však viry, se kterými jsme pracovali – tedy retroviry –, nezpůsobují nádorové bujení u lidí. Pouze pro nás představují velmi dobrý model pro poznávání lidské rakoviny. Existuje však mnoho virů, které skutečně vyvolávají rakovinu u člověka, ale trochu jiným způsobem a souvisí to s takovými chorobami, jako je hepatitida a další.

J. O.: Mohl byste podrobněji popsat, jakým způsobem vám retroviry pomáhají pochopit vznik rakoviny?

D. B.: Pravděpodobně nejlepším potvrzením souvislosti mezi zvířecími retroviry a nádorovým onemocněním člověka je práce na Abelsonově viru, kterou jsme začali asi v roce 1973. Ta nás vedla k poznání, že virový protein Abelsonova viru má specifickou biochemii, a výzkum probíhající po jiné linii pak ukázal, že tento protein má souvislost s jednou konkrétní lidskou chorobou zvanou chronická myeloidní leukemie. Posléze na tom začali pracovat chemikové, vytvořili inhibitory zmíněného proteinu a ukázali, že tyto inhibitory u člověka zhoubné bujení zastaví, nebo dokonce rakovinu téměř vyléčí. Existuje tudíž přímá spojitost mezi prací, kterou jsme provedli u myší, a mezi léky působícími proti rakovině u lidí.

J. O.: Co je na retrovirech tak zvláštního, že se nemoci, které způsobují, tak obtížně léčí?

D. B.: Choroby, jež vyvolávají, jsou způsobeny a určovány genem, který si dotyčný retrovirus přisvojil – a různých genů, které si retroviry začlenily, už byly zjištěny desítky. Proti některým z nich, jako v případě Abelsonova viru, léky zabírají docela snadno, proti většině ostatních jsou obecně méně účinné, ale myslím si, že je ještě brzy, že teprve v této době začínáme poznávat, jak takové léky připravovat, začínáme se učit, jak rozčlenit lidské nádory, abychom se dozvěděli, jaké geny jsou do nádorového bujení zapojeny. Myslím, že práce má v tomto směru budoucnost a je velmi vzrušující.

J. O.: Jaká je podle vašeho názoru budoucnost retrovirologie? Kam by měli vědci upřít pozornost?

D. B.: Mám za to, že retrovirologie bude i nadále velmi zajímavá, protože představuje účinný způsob, jak zmíněné geny hledat – ve spojení s těmito viry se s nimi dá dobře manipulovat. Ale protože dokážeme stále více lidských genů studovat přímo, už k tomu ony viry nepotřebujeme. Dokonce teď vytváříme k experimentálním účelům své vlastní viry pro výzkum lidských případů, jelikož žádný z oněch zmíněných virů nezahrnuje lidské proteiny: obsahují proteiny myší, kuřecí nebo něco jiného. Používáme retroviry také pro účely genové terapie, protože sice nesou geny vyvolávající rakovinu, ale mohou mít také geny lidem prospěšné, které mohou pomoci léčitnemoci. Domnívám se, že budoucnost genové terapie bude spočívat – vlastně už spočívá – ve využívání retrovirů k vnášení genů do lidských buněk, aby zajistily funkce, které nemocným lidem chybí v důsledku zděděných mutací.

J. O.: Pokud vím, genové terapie zpočátku zaznamenaly určité nezdary. Jsou tyto problémy už překonány?

D. B.: Ne, myslím, že genové terapie stále mají určité problémy, ale současně to neznemožňuje další vývoj. Už vidíme způsob, jak je obejít, ale ještě neexistuje zavedená terapie, které by se využívalo, s výjimkou velice vzácných případů imunodeficiencí.

J. O.: Přispěl jste k mnoha objevům v retrovirologii, získal jste Nobelovu cenu – takže máte obrovské zkušenosti ve vědecké práci. Co je podle vašeho názoru na vědecké práci nejobtížnější? Co bylo nejtěžší pro vás a jaké byly naopak vaše největší úspěchy ve vědě?

D. B.: Každý úkol ve vědě je obtížný a pro úspěch je třeba motivovat nadšené lidi ke tvrdé práci po dlouhou dobu. Měl jsem velké štěstí, že se mnou pracovali skvělí lidé. Teď jsou všichni nezávislými vědci a pracují v jiných institucích. Příroda svá tajemství nevydává snadno – ale není něco obtížnější a něco snazší. Všechno je obtížné – všechno se však poddá, když najdete správné lidi a správnou techniku. Technika se ohromně zlepšila – pohybuji se ve vědě už 50 let a když se ohlížím, jak věda vypadala, když jsem začínal, vidím, že byla v počátcích – a to proto, že byly v počátcích metody. Dnes jsou ale metody báječné – postupy sekvenování, práce s geny, jejich přesouvání sem a tam, jejich střihání a slepování. Máme tedy ve vědě tak ohromnou pružnost, jakou jsme nikdy dříve neměli, a dokážeme řešit problémy, které kdysi vypadaly neřešitelně. Proto ve mně vzbuzují nadšení některé události, kterých jsem se účastnil: objev reverzní transkriptázy, který nám řekl, že retroviry jsou velmi zvláštní a že informace může proudit opačným směrem. A naše práce byla zvlášť uspokojivá, protože vedla k lékům, které skutečně účinkují na rakovinu u lidí. Nyní se snažíme vyvinout imunoterapii, což je také obtížné. Doufám ale, že časem obtíže překonáme a že imunoterapie lidem s rakovinou pomůže.

J. O.: Je ve vaší zemi složité přesvědčit širokou veřejnost, že je nezbytné podporovat základní výzkum? Ptám se proto, že v České republice probíhá velká diskuse ohledně financování vědy, zda podporovat víc základní výzkum, nebo aplikovaný výzkum. Jaký je váš názor na tento problém?

D. B.: Myslím, že lidé ve Spojených státech amerických chápou důležitost základního výzkumu. A chápou to proto, že viděli jeho výsledky. Dnes žijeme ve světě techniky, který se tolik liší od světa, do kterého jsem se narodil, a to právě v důsledku objevů v základním výzkumu. Věřím, že si lidé skutečně uvědomují, že internet, mobilní telefony, pokrok v biomedicíně, léky na různé choroby – to všechno pochází ze základního výzkumu. Že kdybychom základní výzkum neměli, žádného dalšího pokroku bychom se v budoucnu nedočkali – a že ten je důležitý jak pro kvalitu, tak pro délku našeho života i pro ekonomiku naší země. Velká část z toho, co dělá Ameriku významnou zemí, jsou její zdroje, finanční zdroje, které máme a které se vytvořily v důsledku
základního výzkumu.

J. O.: Někdy trvá dost dlouhou dobu, než se výsledky základního výzkumu dočkají praktických aplikací. Není to frustrující nejen pro širokou veřejnost,ale i pro vědce?

D. B.: Myslím, že vědci si to uvědomují, třebaže někdy cítíme trochu zklamání, že učiníme velký objev, a přitom se zdá, že tento objev lidem nic nepřináší. Jistě víte, že množství léků na rakovinu i vyléčených případů je stále velmi nízké, a to navzdory ohromnému pokroku, který jsme ve výzkumu rakoviny učinili. Jsme tedy všichni rozčarovaní, že se nám nedaří proti této chorobě zasáhnout tak rychle, jak bychom chtěli. V případě chronické myeloidní leukemie, o které jsem už mluvil, trvalo 20 let od chvíle, kdy jsme učinili objev, do chvíle, kdy byl vyléčen první pacient. Dospět od poznatků základního výzkumu k jejich aplikaci prostě trvá. Pokud v tom ale máte ve své zemi tradici a tento proces stále financujete – a my v USA to děláme – pak rozvíjíte pramen zajišťující trvalý tok příležitostí. Teď začínáme těžit z pozorování, která jsme provedli před 20 lety – a za 20 let budeme čerpat z věcí, na kterých pracujeme nyní. Je nesmírně důležité vytvořit tuto linii a nepřerušit ji, protože jakmile ji jednou rozbijete, je velmi obtížné začít znovu.

J. O.: Myslím si, že každý člověk má svůj sen. Máte ho i vy – a pokud ano, jaký?

D. B.: Mým snem v tuto chvíli je udělat z imunoterapie realitu. Dokážeme-li to, bude to znamenat, že jsem ve své profesi zažil všechno – od toho, že jsem učinil ty nejzákladnější objevy, až ke skutečné a přímé pomoci lidem. A to by bylo nadmíru uspokojující. Je mi 72 let, jsem v tomto oboru už dlouho a pomalu se chystám svou kariéru uzavřít.

Rozhovor Českého rozhlasu Vltava připravila pro Vesmír Jana Olivová