Jak si správně vybrat partnera

Proč nás někteří jedinci opačného pohlaví neodolatelně přitahují, zatímco jiní nás nechávají poměrně chladnými, zaměstnává jistě mysl nejednoho z čtenářů. Ani evoluční biologové nejsou výjimkou a studium pohlavního výběru je tak jedním z významných odvětví behaviorální ekologie.

Jelikož jsou samice v porovnání se samci považovány za obecně mnohem vybíravější, soustředí se většina výzkumu právě na ně. Základní otázkou je, co samice výběrem získává. Odhlédneme-li od přímého užitku ve formě například svatebních darů nebo lepší péče o mláďata, zůstane nám ve hře ještě jedna důležitá hodnota – geny. Na rozdíl od původní myšlenky, že určití samci mají univerzálně výhodné alely, a jsou proto atraktivní pro většinu samic, se začíná ukazovat, že samice spíše optimalizuje genetickou výbavu svých potomků výběrem partnera s alelami výhodně doplňujícími alely její. Atraktivita by tedy neměla být univerzální, ale měla by se odvíjet od genetického pozadí samice.

Toto přesvědčení plyne z pozorování různých druhů obratlovců od ryb po savce, přičemž nejčastěji jsou v souvislosti s tímto typem párování zmiňovány geny hlavního histokompatibilního komplexu (MHC, viz např. Vesmír 89, 215, 2010/4). Receptory kódované tímto komplexem genů tvoří jednu z nejvýznamnějších součástí imunitního systému obratlovců, neboť jsou zodpovědné za rozpoznání cizorodých antigenů a vlastně tak určují, co v těle je třeba chránit a co zničit.

Vzhledem k nepřebernému množství patogenů, a tím i možných antigenů, je MHC jednou z nejvariabilnějších oblastí genomu obratlovců a díky genovým duplikacím mívá jeden jedinec zpravidla několik alel. Kromě toho je pro jedince výhodné mít alely co nejodlišnější, což dále zvyšuje pravděpodobnost detekce různých patogenů. Pozorování na rybách, plazech, hlodavcích a primátech (včetně člověka) naznačují, že samice opravdu optimalizují složení MHC svých potomků výběrem samce s odlišným počtem a strukturou MHC alel.

Jak však samice partnerův genotyp „přečte“? Ukazuje se, že rozhodujícím smyslem je v této situaci čich. Jedinci s různým MHC mají různý pachový profil a vhodní partneři si navzájem neodolatelně voní. Díky tomu také nebyl tento typ výběru příliš předpokládán u ptáků, jelikož čichové schopnosti většiny zástupců jsou považovány přinejlepším za slabé.

V posledních letech se nicméně ukázalo, že některé druhy ptáků jsou podle pachu schopné rozpoznat partnera a že pachové profily sekretu kostrční žlázy se liší mezi jedinci, pohlavími i populacemi. Tým složený z rakouských a francouzských vědců se proto rozhodl atraktivitu závislou na MHC experimentálně otestovat u vrabce domácího. Samci i samice byli rozděleni do skupin s nízkým (1–2), středním (3) a vysokým (4–6) počtem alel MHC typu I. Jednotlivé samice dostaly na výběr vždy tři samce, každého z různé skupiny, a byl měřen čas strávený ve společnosti každého z nich. Ve shodě se zmíněnou hypotézou samice nepreferovaly žádnou konkrétní skupinu samců. Samice s nízkým počtem alel pak podle očekávání trávily podstatně více času se samci vlastnícími mnohem košatější MHC. V ostatních skupinách samic však vědci již žádné významnější preference nepozorovali.

Podobný typ výběru závislého spíše na počtu než na odlišnosti alel byl již dříve pozorován například u koljušek. Ty se však ještě více chovaly podle pravidla, že protiklady se přitahují, a samice s velkým počtem alel dávaly přednost samcům s mnohem spartánštější formou MHC. Možným vysvětlením této na první pohled kontraproduktivní strategie může být skutečnost, že jedinci s příliš vysokým počtem alel mohou častěji trpět autoimunitními poruchami. Koljušky se středním počtem MHC alel navíc nejlépe odolávají různým infekcím, což se zdá být dostatečným důvodem pro evoluci takovéto formy optimizace výběru.

Vrabec domácí se díky výše zmíněné práci zařadil do rostoucí skupiny druhů, u kterých byl pozorován výběr partnera na základě vzájemné komplementarity. Práce navíc nastoluje otázku, zda je to s ptačím čichem opravdu tak špatné. Samičí výběr byl totiž nezávislý na velikosti hrdelní skvrny i jiných morfologických parametrech samců a u většiny ostatních obratlovců hraje při párování závislém na MHC důležitou roli právě čich. (Griggio et al., BMC Evol. Biol. 11, 44, 2011)