Psychosomatika

Luboš Veverka: Hranice mezi zdravím a nemocí není až tak ostrá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na jejím rozmělňování se podílejí subjektivní pocity a individualita pacientů. Dva pohledy – klasické medicíny a psychosomatického přístupu – se pokusíme porovnávat v dnešní diskusi. Téma inspiroval filmový dokument Miloslava Nováka Hranice v Psychosomatice.

Pavel Pafko: Nemyslím si, že jsou dvě medicíny, medicína je jedna. Každé somatické onemocnění zanechává odezvu v psychice pacienta. Neznám pacienta, který by nebyl ovlivněn svou somatickou nemocí.

Radkin Honzák: Medicíny podle mě jsou dvě – jedna je dobrá a druhá je blbá… Nejvíc problémů řeší praktický doktor, který dělá „strážce brány“. Projde mu rukama všechno, co se cítí býti nemocno. Mezi touto množinou je čtvrtina pacientů, u kterých se „nic nenajde“. Stěžují si na řadu obtíží, ale objektivní metody neprokážou nic, co by je nějak vysvětlovalo.

Pavel Pavko: Vztah mezi pacientem a lékařem může být dvojí: paternalistický nebo partnerský. Dnes je všude moderní vztah partnerský. Osobně si myslím, že to tak být nemůže. V rovině lidské by si ti dva měli být partnery, ale v rovině odborné nemůže být partnerem odborníka laik… VZP platí za edukační pohovor s pacientem, který může trvat 30 minut, asi 150 Kč.

Dalším problémem je administrativní tlak. Na klinice jsme měřili čas trávený s pacientem a čas práce na počítači. Která doba myslíte, že trvala déle? Ta u počítače. Jsme nuceni vykazovat různé nesmyslnosti, třeba u každé operace musíme napsat, na kterém stole byl pacient operován (stoly se jednou zavezou na operační sály a jsou tam léta), musíme zaznamenat čísla všech použitých přístrojů – kdyby došlo k nějakému soudnímu sporu… Společnost nás dnes nutí k tomu, abychom odvrátili tvář od pacienta k obrazovce počítače. Nikoho nezajímá, jak dlouho jste mluvili s pacientem. Ovšem běda jestli jste nepoužili všechny exaktní metody, tak vám to hned „přišijou“. Rozhovor je těžko uchopitelný, těžko prokazatelný, ale vynechání některé z laboratorních metod se dá prokázat velmi rychle a snadno lze za to napadnout. Moderní medicína, se posouvá doslova na molekulární úroveň a nevidí člověka. Každý vidí především svou specializaci, a ještě ji zužuje. To vše nese sebou nebezpečí… Bohužel člověka rozebíráme na molekuly, ale nevidíme celek.

Radkin Honzák: Systém je nastaven tak, že doktor, který se bude pacientovi věnovat komplexně, holisticky, si nevydělá na slanou vodu. Čím víc úředníků platíme, tím víc máme výkazů… Alibistické administrativní požadavky nám užírají strašnou spoustu času. V Německu psychosomatické kliniky fungují dobře, a navíc se vyplatí, protože část pacientů, o níž jsem mluvil, nám spotřebuje spoustu času, peněz i nervů.Takový člověk by své potíže vyřešil, kdyby začal mluvit o svých problémech, ale on oběhne bezpočet vyšetření… Němci mají spočítáno, že jedno euro investované do tohoto typu ošetření, se třikrát vrátí. Je to však otázka nastavení celého systému – dnes není definována základní péče, není pořádně definováno ani to, co je to doktor. A tyto díry se záplatují byrokratickou mašinérií.

Z diskuse jsem vybral jen začátek – stesky nad příčinami neutěšeného přístupem k pacientům. Třeba se aspoň některý byrokrat více zamyslí.

Připravil Stanislav Vaněk