Mezi minulostí a budoucností

Po přečtení článku prof. J. Pánka si mnoho čtenářů vydechne… konečně. Když o této problematice začal mluvit před několika lety van Gogh a nazval reálná fakta pravými jmény, vysloužil si kulku do hlavy. Když o tom letos začal mluvit Thilo Sarassin, byl vyštván z místa člena bankovní rady. Když o tom ale promluvila kancléřka Merkelová, zatím se nikdo neodvážil ji tvrdě napadnout a obvinit z rasismu apod., jak se dělo dosud. Že by se přeci jen situace měnila?

Nyní článek ve Vesmíru od renomovaného historika. Leckdo může namítnout, že je to problematika, která se nás v naší zemi netýká, a už vůbec to není téma přírodovědeckého časopisu. Možná že se nás netýká dnes, ale vzhledem k problémům v sousedních státech se nás brzy týkat bude.

Zrovna tak nelze říci, že se to netýká vědy vůbec a přírodních věd speciálně. Bohužel z politiky a „kultury“ (mám tím na mysli zpolitizované kultury), pronikají autodestrukční mechanismy i do vědy. Každá poctivá snaha o falsifikaci hypotéz je v mnoha případech odmítána jako hřích proti politické korektnosti, o platnosti hypotéz se hlasuje (jak můžeme vidět v současné „klimatologii“). V rámci různých kvót a afirmativních akcí se špičkové vzdělání a různé důležité pozice nedostanou těm nejlepším, ale těm, kteří měli zrovna to štěstí, že patřili k nějaké zrovna protežované menšině, atd. atd. Nutno uznat, že u nás to v tomto směru není zatím tak zlé, ale tyto věci se velmi rychle šíří.

Evropskou specialitou je jistý historický masochismus. Pokud někde provedou islamisté nějaký masakr, slyšíme mnohé hlasy: „To jsme si zavinili sami, to jsou následky evropského kolonialismu, patří nám to.“ Nevím, proč se k takovému přístupu hlásí lidé ze zemí, které nikdy žádné kolonie neměly, ale to je na delší úvahu.

To, že má mnoho lidí v Evropě pocit posledních dnů říše římské nebo předvečera druhé světové války, zachycuje jednou větou Joseph A. Tainter v knize Kolapsy složitých společností: „Ze všech změn, které přineslo 20. století, žádná nesahá hloub než právě zmizení oné nezpochybnitelné víry v budoucnost a hodnotu naší civilizace, jež byla dominantním prvkem 19. století.“

To bylo zvláště patrné v době „belle epoque“, na kterou nostalgicky vzpomínala většina Evropanů 20. století. Možná že žijeme, nebo jsme v posledních letech žili, v podobné době. To si velmi dobře uvědomuje odcházející generace, která zažila druhou světovou válku a léta komunismu a je velmi citlivá na projevy appeasmentu, jímž začala většina potíží života jejích příslušníků. Svým způsobem je snaha o „multi- kulti“ za každou cenu takovým appeasmentem. Je velkou odvahou prof. J. Pánka proti tomu vystoupit a zrovna tak odvahou Vesmíru takový článek publikovat. Není to jediný článek s podobnou tematikou. Autoři se ale většinou omezují na konstatování, jaký je stav, a svým způsobem lamentaci nad tímto stavem. Významným přínosem článku prof. Pánka je to, že se neomezuje na popis současného stavu a chmurné perspektivy stavu budoucího, ale nabízí řešení, jak lze těmto chmurným výhledům čelit. Dík za to.