Fluidní čáry

Po publikaci O duchovnosti v umění z roku 1912 věnované teorii barev a považované za fundamentální text pro pochopení abstraktního umění, se Wassily Kandinsky pokusil představit základy moderní teorie tvaru. Snahou tohoto čelního rusko-německého představitele avantgardního umění bylo analytickým postupem nalézt základní tvarové elementy (Grundelemente), které si i přes svou formální úspornost uchovávají univerzální sdělnost. Přestože spis vznikal již během první světové války, byl vydán až v roce 1926 pod názvem Bod, linie a plocha. Kandinsky byl přesvědčen, že určité – byť abstraktní – tvarové konfigurace vyvolávají v divákovi jistou „vnitřní rezonanci“; body, linie a jejich kompoziční uspořádání mohou podobně jako slova sdělovat konkrétní pocity a významy. Například lomená čára s nepravidelnými ostrými úhly může vyvolat vnitřně aktivní napětí. Kandinsky vycházel z přírodních předobrazů a latentní expresivitu „Zickzacklinie“ ve své knize podtrhl fotografií nepředvídatelných světelných drah blesku na obloze. Tato lineární událost přepsaná do čárového schématu byla podle Kandinského významově soběstačná; trajektorie blesku v sobě obsahovala dramatickou zvučnost.

Kandinsky nebyl pochopitelně první, kdo pozoroval podobné přírodní jevy. O znázornění energetického, elektrického či vitálního fluida coby tajemné síly, která vyzařuje z hvězd, bytostí a věcí, se snažili i někteří vědci konce 19. století.

Zatímco v českém vydání Ottova slovníku z konce 19. století se dozvíme jen, že „fluidum“ je tekutina, soudobý francouzský slovník Robert uváděl, že „fluidum“ může být rovněž pojmenováním pravděpodobných substancí, které nám umožní uvědomit si určité fenomény. Pojem bylo možné užívat ve spojení elektrické, magnetické, vitální, nepostižitelné, efemérní fluidum. Tyto fluidní, mnohdy i okultní fenomény obsahovaly velkou přitažlivost nejen pro umělce, ale také výzvu pro vědce, kteří usilovali o verifikaci určitých neviditelných jevů právě snahou o jejich co možná nejpřesnější názorná zobrazení. Vizuální záznam, pořízený za pomoci nových fotografických metod, mohl přispět k pochopení některých úkazů. O figuraci atmosférického elektrického fluida se zajímal mimo jiné profesor fyziky na české polytechnice Karel Emanuel Zenger. V jeho pozůstalosti, dnes uložené v pražském Národním technickém muzeu, se dochovala série fotografií blesků a snímek stopy elektrického výboje po zasažení bleskem na fasádě pařížského domu z roku 1894. Na části průčelí jasně vidíme lineární záznam minulého atmosférického děje, nepravidelná chvějivá čára je prokazatelným obrazem průniku elektrického fluida. Eminentní zájem českého vědce o tuto oblast podporuje také přepis Zengerova vystoupení před Francouzskou akademií z roku 1889, nazvaném „Elektrické figury vykreslené bleskem“. Zenger ve své francouzské přednášce předváděl „viditelnou manifestaci elektrického fluida“ na zrcadle, které bylo zavěšeno na verandě vily u českých Žehrovic v okamžiku, kdy objekt zasáhl kulový blesk. „Úžasná exploze o několika následných elektrických výbojích“ zanechala na zrcadle důkaz v podobě „úchvatných vířivých elektrických obrazců“. Popsaný obraz byl podle Zengera projevem a znázorněním energetického fluida.¹⁾ 

V Praze působící experimentální fyzik Ernst Mach se rovněž v poslední čtvrtině 19. století zabýval zobrazením nepolapitelné látky; snažil se o zachycení nárazové akustické vlny (Schallwelle), která doprovází vzduchem pronikající střelu. K zobrazení ultrarychlého pohybu používal mžikovou fotografii a podařilo se mu ukázat, že vlny provázející projektil mají hyperboloidní uspořádání. Lineární zkratka vyjadřující pohyb tak získala vědecky legitimní grafický symbol v podobě směrované šipky.²⁾

Přitom ještě v roce 1862 se designér Christopher Dresser³⁾ v kapitole „The power of ornament to express feelings and ideas“ zamýšlel nad tím, jakými jednoduchými lineárními prostředky lze dosáhnout představy rychlého pohybu, stoupání či klesání. Ornamentem evokujícím pohyb podle něj měla být šipka s ostrým hrotem. Přestože považoval tuto úspornou lineární symboliku za nepromyšlenou, k ideji ostrého hrotu coby zobrazení stoupajícího a klesajícího pohybu dospěl na základě pozorování těles protínajících vodní hladinu a studiem elasticity tvaru ptáků prorážejících vzdušné proudy.

Ještě před rozvojem abstraktního umění po první dekádě 20. století se pokusy o svébytnou lineární řeč objevovaly právě v oblasti dekorativního umění. Nejsvobodnější výraz měli návrháři textilních vzorů, na nich můžeme často vidět nejen stylizaci mikroskopických obrazců, ale také echo těchto fluidních čar, o jejichž zviditelnění se pokoušela věda.