Budeme svědky vymření sajgy?

Chobůtkatá antilopa sajga je houževnaté stvoření schopné ustát prašné bouře či kruté mrazy, přesto je však nejspokojenější ve stepích s omezenou nadílkou sněhu. Není proto divu, že se jí dařilo v tzv. mamutí stepi během ledových dob. V posledním glaciálu osidlovala celou severní polovinu Eurasie včetně Pyrenejského a Balkánského poloostrova, západní a střední Evropy a doputovala až na Aljašku. Ještě v historické době se vyskytovala – patrně celkem plynule – od západní Ukrajiny po střední Mongolsko, v současnosti ale známe jen čtyři relativně prosperující populace z Povolží a Kazachstánu (patřící k poddruhu Saiga tatarica tatarica) a dvě „mikropopulace“ z Mongolska (patřící k poddruhu Saiga tatarica mongolica). Mongolská sajga je paleontology dokonce považovaná za poslední populaci glaciální sajgy (Saiga borealis), takže je někdy označována spíše jako Saiga borealis mongolica.

Víme, že populace sajgy zažívaly a zažívají v závislosti na klimatických podmínkách určité větší či menší výkyvy v početnosti, přesto se vždy dokázaly z populačních propadů zotavit. Ovšem lov sajg pro maso, ale především čím dál častěji pro rohy samců (samice jsou bezrohé), které jsou považovány za všelék v čínské medicíně, je něco, s čím se sajgy vyrovnat zjevně nedovedou. V roce 1980 žilo na světě asi 1 100 000 sajg, odhady z roku 2008 hovoří o pouhých 50 750 jedincích (!), přičemž těch mongolských je pouze 750. Rostoucí čínská ekonomika a s ní související solventnost průměrného čínského občana nevěstí sajgám nic dobrého. Výběrové pytlačení samců sajg má navíc mnohem větší efekt, než bychom možná očekávali, a to zborcení přirozené reprodukce tohoto druhu. Normálně by si měl samec hájit svůj harém, ovšem aktuální nedostatek samců vede k tomu, že si dominantní samice uzurpují samce pro sebe. Důsledkem toho je, že každý samec zanechá mnohem méně potomků, než by byl jeho přirozený potenciál – a tak se spirála početních propadů dále roztáčí.

Aby toho snad nebylo málo, tak v květnu letošního roku byl v západním Kazachstánu zaznamenán masový úhyn 12 000 sajg, což je třetina tamější prosperující populace. Za příčinu byla označena baktérie Pasteurella multocida. Ta je za normálních okolností přítomna v hlenu horních cest dýchacích, ovšem při oslabení zvířat, například kvůli zimám s vysokou nadílkou sněhu, a tedy nedostatku potravy či vystavení vlivu organochloridů, působí potíže. Zvířata krvácí z čumáku, tlamy, mají krvavý průjem a hynou během několika málo dnů. Tato bakterie bývá značně nakažlivá a její řádění je známo u řady volně žijících kopytníků, u sajg jsou zdokumentovány v posledních desetiletích tři velké epidemie – v roce 1981 (úhyn 100 000 jedinců), 1984 (100 000) a 1988 (270 000). Letošní úhyn 12 000 sajg se tak může zdát jako menší ztráta, jde však až o čtvrtinový úbytek celosvětové populace. V osmdesátých letech šlo o poklesy zhruba osminové, které se poměrně rychle dorovnaly na počet zhruba 800 000 sajg. Ačkoli bychom mohli doufat, že zoologické zahrady by za stávajícího stavu mohly sajgám pomoci, skutečnost je taková, že přes mnoho pokusů se žádný chov sajg v lidské péči nevydařil. Sajgy neumíme chovat… Budoucnost sajg nevypadá růžově. Pokud bude jejich úbytek pokračovat stávajícím tempem, není vyloučeno, že krásně prapodivnou sajgu budeme znát v dohledné době jen z obrázků, fotek a vycpanin… (Saiga News 11, 1–5, 2010; www.saiga-conservation.com