Πανδώρα

Pandora musela mít někde schovanou ještě jednu skříňku, kterou teď speciální archeologové našli, předali ji do povolaných rukou a ty poslušny moudrých hlav neváhaly a otevřely ji. Vyrojilo se tak mnoho šeredných věcí a mezi nimi hojnost nových chorob. Přestože se nové neduhy mají čile k světu, zdegenerovaly v jeden klon (patrně časem stráveným v bedýnce), takže se všechny jmenují „závislosti“. Najdou se bohužel i takoví, kteří jim chtějí upřít důstojný statut nemoci a osočují je, že jsou jen převlečenými hříchy, nazývají je leností, nestřídmostí, chlípností, chamtivostí, závistí a častují je i dalšími hnusnými epitety.

Nové choroby však toho pranic nedbají a pevně, bezpečně a trvale se usalašily v diagnostických a statistických manuálech, což jsou nejmocnější šamanské knihy současnosti. Odtud vyrážejí a napadají stále více a více obětí, takže existuje už jen pár zdravých, kterým nezbývá než zachraňovat. V atmosféře hyperkorektnosti si ale netroufají nové choroby potírat, jenom se s nimi dělí o vládu nad oběťmi, asi tak jako se dělí noc a den o náš čas. Trochu ve stylu Haškovy komtesy Julie z nádražní misie, která místo nesmlouvavého nesesmilníš, doporučila transparent s nápisem „neračte smilniti“. Nejsme přece ve středověku, abychom zlo (a choroba je prý zlo) vymítali, budeme se jen starat, aby škody, které páchá, nepřerostly hranice, v nichž je společnost toleruje, a budeme omezovat nemocemi způsobené škody (koncept „harm reduction“). Protože kdybychom je, nedej Bože, vymýtili a přitom zásadně omezili lidská práva jejich nositelů, zmizel by z povrchu planety jeden velký a výnosný kšeft a začaly by nás zase strašit ty hnusné příšery zvané odpovědnost a povinnost. Kam se na ně hrabou Scylla s Charybdou!

Takže už nemáme jedince sžírající se bledou závistí, ale jedince trpící frustrací, a když trpí dost, mohou za odměnu hrdě vstoupit do chlívku s nadpisem: reakce na nezvládnutý stres, porucha přizpůsobení. Nemáme už neodpovědné karbaníky, ale pacienty s diagnózou závislosti na hazardní hře (F63), kteří by patrně měli mít neschopenku a k ní dvojnásobný nemocenský příspěvek, aby proboha nedostali absťák. Římští boháči se přejídali a nechutně zvraceli ve vomitoriích, naše mladé dámy trpí bulimií; kolikpak trpitelek touto poruchou najdeme ve zbědovaných zemích Afriky? Kdysi osočované rozhazovačné manželky stůňou závislostí na nakupování, ukecané osoby zase závislostí na mobilních telefonech. Hazard je dnes závislostí na adrenalinových sportech, která už nejednoho pitomce stála život. Sebestředný narcismus se teď jmenuje gelotofobie. O plnoprávné místo mezi chorobami se sice teprve uchází, nicméně má za sebou mocnou lobby, která ho, vlastně ji, tam jistě dostrká.

Z té nejstrašnější závislosti jsme si za mého mládí dělali srandu, no, a už ji tu máme. I s citací od jakéhosi Kuzmy.¹⁾ Náš krutý a necitlivý přístup se projevil ve vtipu: Přijde mladá žena k lékaři s požadavkem, aby jí předepsal prášky na uklidnění. Když se doktor ptá proč, ona mu vysvětlí, že má milence. Když lékař namítne, že milence má kdekdo, vysvětlí mu, že jí nestačí na uklidnění jeden, že jich potřebuje padesát na měsíc. Zaskočený lékař připustí, že to musí být opravdu velká, ale opravdu velká nervozita, a napíše jí meprobamat (to bylo tehdy v těch temných dobách místo dnešního diazepamu). Žena přijde domů, vytáhne na manžela recept a vítězně prohlásí: „Podívej se, jsem nemocná, rozumíš, nemocná, a žádná kurva!“ Dnes ji trýzní kompulzivní sexuální chování.

Jakýmsi protipólem této hrozné nemoci je ženská sexuální dysfunkce. Ta mohla být na světě již před pár roky, ale nějak jí to narušili mládenci z British Medical Journal, kteří nejenže do jejího porodu šťourali, ale dokonce to rozmazali v tisku. Jak to tehdy bylo?

Firma Pfizer zjistila, že zisky z prodeje Viagry by mohly být ještě větší, kdyby se jí prodalo ještě více. Protože mužský trh byl evidentně nasycen, obrátila svou pozornost k slabšímu pohlaví. Více děr, více syslů, více hlav..., jak moudře říkala teta Kateřina, a tak si firma na lukrativní místo sezvala slavné odborníky přes ženskou sexualitu od gynekologů až po psychology a dala jim za úkol vytvořit novou klinickou jednotku, která bude Viagrou léčitelná. Těm, co mají IQ vyšší než 80, je jasné, že ani kuře zadarmo jednotky nevytváří, tím méně jednotky tak závažné. A když se vědci s polotovarem sešli za půl roku na jiném lukrativním místě, objevili se tam ti rejpalové a všem rozkopali bábovičky. Projekt musel jít na nějakou dobu k ledu. Ale nezhynul! Žije, žije jak duch slovanský a žít bude na věky – pokud se dostane do klasifikačního systému. Sázím devadesát proti jedné, že se tam dostane. Dnes jsem ženskou sexuální dysfunkci jako následek rozhazovačné manželky stůňou závislostí na nakupování, ukecané osoby zase závislostí na mobilních telefonech. Hazard je dnes závislostí na adrenalinových sportech, která už nejednoho pitomce stála život. Sebestředný narcismus se teď jmenuje gelotofobie. O plnoprávné místo mezi chorobami se sice teprve uchází, nicméně má za sebou mocnou lobby, která ho, vlastně ji, tam jistě dostrká.

Z té nejstrašnější závislosti jsme si za mého mládí dělali srandu, no, a už ji tu máme. I s citací od jakéhosi Kuzmy.¹⁾ Náš krutý a necitlivý přístup se projevil ve vtipu: Přijde mladá žena k lékaři s požadavkem, aby jí předepsal prášky na uklidnění. Když se doktor ptá proč, ona mu vysvětlí, že má milence. Když lékař namítne, že milence má kdekdo, vysvětlí mu, že jí nestačí na uklidnění jeden, že jich potřebuje padesát na měsíc. Zaskočený lékař připustí, že to musí být opravdu velká, ale opravdu velká nervozita, a napíše jí meprobamat (to bylo tehdy v těch temných dobách místo dnešního diazepamu). Žena přijde domů, vytáhne na manžela recept a vítězně prohlásí: „Podívej se, jsem nemocná, rozumíš, nemocná, a žádná kurva!“ Dnes ji trýzní kompulzivní sexuální chování.

Jakýmsi protipólem této hrozné nemoci je ženská sexuální dysfunkce. Ta mohla být na světě již před pár roky, ale nějak jí to narušili mládenci z British Medical Journal, kteří nejenže do jejího porodu šťourali, ale dokonce to rozmazali v tisku. Jak to tehdy bylo?

Firma Pfizer zjistila, že zisky z prodeje Viagry by mohly být ještě větší, kdyby se jí prodalo ještě více. Protože mužský trh byl evidentně nasycen, obrátila svou pozornost k slabšímu pohlaví. Více děr, více syslů, více hlav..., jak moudře říkala teta Kateřina, a tak si firma na lukrativní místo sezvala slavné odborníky přes ženskou sexualitu od gynekologů až po psychology a dala jim za úkol vytvořit novou klinickou jednotku, která bude Viagrou léčitelná. Těm, co mají IQ vyšší než 80, je jasné, že ani kuře zadarmo jednotky nevytváří, tím méně jednotky tak závažné. A když se vědci s polotovarem sešli za půl roku na jiném lukrativním místě, objevili se tam ti rejpalové a všem rozkopali bábovičky. Projekt musel jít na nějakou dobu k ledu. Ale nezhynul! Žije, žije jak duch slovanský a žít bude na věky – pokud se dostane do klasifikačního systému. Sázím devadesát proti jedné, že se tam dostane. Dnes jsem ženskou sexuální dysfunkci jako následek užívání antikoncepce už zase objevil mezi novinářskými zprávami.

Definitivně mě však skolila možnost – jíž jsem také využil – získat cenný certifikát od AMA PRA (= American Medical Association Physician’s Recognition Award), pokud zvládnu test znalostí o nové závislosti, tentokrát na opalování se v soláriu. Ano, a pokud pochybujete, tak vězte, že Indoor Tanning May Be Addicting for Some Young Adults, tedy že opalování v soláriu může být návykové, a to až u 40 % těch kandidátů rakoviny kůže, co do solárií lezou v mladém věku. Jsem jen zvědav, čím tohle hodlají léčit. Pokud se nemýlím, mělo by to být něco, co příznivě ovlivní posvátnou molekulu serotoninu. Protože léky, co to umějí, vyrábí spousta firem, které je potřebují prodávat. Peníze jsou velice užitečná věc, zvláště budou-li se dál zdravotnické systémy řídit příslovím Čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Když nebudou chtít, budou asi muset (Nerada by koza na trh, ale musí, říká přísloví), protože stále platí cuius regio, eius religio. A naivkové se budou moci stále ptát, proč je naše zdravotnictví tak drahé.

Když jsem během psychoterapeutického výcviku navštívil KLUS (= Klub usilujících o střízlivost), kázal tam dědek Skála (tak se panu docentovi skutečně oficiálně mezi zasvěcovanými říkalo a on to věděl a toleroval) opilcům: „Buďte rádi, že jste závislí jenom na alkoholu. Toho se můžete zbavit. Jsou mnohem horší závislosti, kde je to skoro nemožné. Například závislost na moci.“

Tu ale nikdo neléčí! Proč asi? Že by snad mohlo jít o střet zájmů?