Za fosilními dřevy geologie do ománské pouště

„Slunce vyjde, i když kohout nezakokrhᓹ⁾

Sultanát Omán je převážně pustá pouštní země, kde se východ a západ slunce pro svou rychlost špatně fotografují – Omán totiž leží geograficky pod obratníkem Raka. Kdysi byl kolonií Portugalců, později jej silně ovlivnili vzdělaní Britové. A vliv Západu trvá dodnes (viz rámeček). V geologické minulosti urazil Omán kontinentálním driftem dlouhou cestu od rovníku směrem k jižnímu pólu a zpět (obr. 2). Během oné dlouhé doby byl dvakrát postižen rozsáhlým zaledněním, naposledy na rozhraní karbonu a permu.

Ve středním permu následovalo skutečné globální oteplení a pak, s ústupem zalednění z Ománu i z dalších částí Gondwany, se začalo rozvíjet rostlinstvo, o němž zatím není mnoho známo. Francouzský paleobotanik J. Broutin z oblasti Huqf nedávno asi jako první systematicky popsal otisky glossopteridů, typických prvků gondwanské flóry. Ománská poušť nám díky klimatickým změnám přichystala ještě jedno velké překvapení – skutečně úchvatný fenomén. Ve vnitrozemí vítr postupně odkrýval a stále odkrývá ohromná množství permineralizovaných kmenů z období staršího a středního permu. Během oteplování Gondwany se postupně obměňovala flóra i fauna až do doby, kdy nastala opravdová celoplanetární aridizace. Právě výskyt prokřemenělého dřeva může být paleoklimatickým indikátorem těchto změn.

Po tomto oteplení před koncem permu zalilo Omán moře. Dokládají to mohutné vrstvy fosiliferních mořských vápenců souvrství Khuff v nadloží souvrství Gharif. Desková tektonika ale nenechala tento kus pevniny dlouho v klidu. Během křídy se při kolizi euroasijské a arabské desky mimo jiné vyvrásnil mohutný hřeben ofiolitů, které jsou přímým svědectvím složení oceánské kůry té doby. V třetihorách se uložily další mohutné masy karbonátů, které lemují zmíněné ofiolity – vznikl horský křídový hřeben Al Hajar, jenž dnes leží na severovýchodě země. Ve stejné době také pokračoval vznik solných pánví a dnešních pouští. Hlavní fosilní bohatství Ománu tvoří ložiska zemního plynu a velmi kvalitní ropy vysokého stáří. Uhlí se dochovalo třetihorní a ve srovnání s předchozími surovinami je ho pouhý zlomek. Místní metalurgické dílny využívaly zrudnění mědi a dalších kovů v ofiolitech už od starověku.

„Vede-li tě skuhrající havran, dojdeš k mršině“

Vyjedeme-li z hlavního města Maskatu jihojihovýchodně k oblasti Huqf, vyzdvižené kdysi poklesem okolních pánví, ocitneme se po půldenní jízdě v nehostinné kamenité až písčité poušti. Alespoň nám připadá nehostinná, Ománci v ní ale místy stále žijí. Nicméně v lidmi neobydlených a skutečně velmi pustých oblastech lze nalézt doslova „výstavní exempláře“ odhalených kmenů permských dřevin. Není však radno hledat je bez zkušeného průvodce nebo s nedostatečným vybavením, mohli byste za to v kruté poušti zaplatit životem.

Při bližším ohledání fosilií si všimneme rozdílů v permineralizaci. Drobné tmavé větvičky či stonky prosycené oxidy anebo hydroxidy železa dokládají rostlinný život v souvrství Gharif. Jsou k nalezení na povrchu solitéru jménem Pinnacle nebo v předpolí železné hory Quarn Aswad, kde je doprovázejí útvary připomínající vodovodní potrubí (obr. 1 a 3).

Druhou skupinou rostlinných fosilií jsou  prokřemenělá dřeva v souvrství svrchní Gharif (obr. 4). Jsou mnohem častější a také úplně jinak vypadají. Poměrně objemné kmeny se nacházejí na mnoha lokalitách v okruhu desítek kilometrů; výjimkou nejsou lokalizace v blízkosti geologických zlomů. Většina kmenů byla vyváta z fosiliferních fluviálních pískovcových sedimentů a rozlámaná na různě velké fragmenty. Liší se na první pohled barvou i stupněm zachování, i když převažují šedé a barevně nevýrazné formy. Výjimkou je lokalita Saiwan, která skýtá nečekaně barevnou podívanou (obr. 5). Naopak nalezená „šedá“ fosilie Forbesia2 dokazuje, že i na první pohled ne moc pěkný kousek může po vybroušení a vyleštění vypadat nádherně (obr. na obálce). Vzorky dřev z různých lokalit jsme podrobili analýze, abychom se pokusili popsat průběh fosilizace.

„Neházej všechno do jednoho pytle, nezdvihneš ho“

Podrobným studiem jsme zjistili, že silicifikovaná ománská dřeva jsou z geochemického a mineralogického hlediska dvojího typu. Většina je prosycená vysoce krystalickým křemenem (αSiO₂), popřípadě lokálně pigmentována přimíšenými oxidy železa (obr. 6). Křemičitá hmota má velmi slabou tmavě fialovou až hnědou katodoluminiscenci (Vesmír 84, 142, 2005/3). To poukazuje na vznik za nízkých teplot a nízkou přítomnost aktivátorů, tedy malé množství poruch v mřížce oxidu křemičitého. Anatomie dřev je zachována v různé míře, často velmi dobře, takže bylo možné i systematicky určit taxon.

Druhou skupinou, nebo spíš naprostou výjimkou, jsou fosilie z oblasti Saiwanu. Vymykají se běžně známé formě silicifikace. Buňky dřeva jsou zachovány goethitem (α-FeOOH), někdy s příměsí hematitu (α-Fe₂O₃), což vytváří nepravidelné domény ve vzorcích, zatímco zbytek objemu kmenů je vyplněn anorganickou hmotou oxidu křemičitého (obr. 7). Vedle obvyklého křemene se nám podařilo prokázat i určitou raritu, minerál moganit (viz rámeček).

„Hoď kámen do rybníka a tento svět už nikdy nebude takový, jaký byl“

Místní lidé požádali sultána o povolení vytěžit zvláštně a krásně mineralizované dřevo ze Saiwanu pro komerční účely. Málem pro peníze zdevastovali naleziště fascinujících kmenů, aniž si uvědomili význam přírodního dědictví své země. Naštěstí sultán a jeho poradci zůstali neoblomní – otázka je, na jak dlouho. Každým dnem totiž z oblasti mizí kilogramy pestrobarevných fosilií, které už nikdo nikdy zpět do pouště nevrátí.

Ojedinělé místo s velkým vědeckým potenciálem by si zasloužilo ochranu přinejmenším na státní úrovni. Bohužel postupem času nejspíš zanikne.

„Nevědomost není hanba, ale hanba je, když znalost odmítneš.“